GLOBALIZACE

Kritický pohled

Anarchistická knihovna FSA

Svazek 8, Praha 2000

Tato brožurka je omezená svým rozsahem. Neklade si za cíl - a na dostupném prostoru ani nemůže - postihnout problém kapitalistické globalizace v celé jeho šíři a souvislostech. Snaží se nicméně poukázat na základní mechanismy a problémy tohoto procesu a odhalit ty, kteří jej vyvolali a v jejichž zájmu se uskutečňuje. Není cílem této brožurky zahltit vás katastrofickými fakty, ale poskytnout vám podněty a témata pro samostatné kritické myšlení a hledání společných východisek v odporu proti procesu, který stále větší měrou způsobuje rozsáhlé a možná i osudové ničení životního prostředí a nezměrný sociální propad, nesvobodu, bídu, chudobu, strádání a smrt milionů obyčejných lidí. Zároveň vám chceme přinést množství spolehlivých dat a statistik, které můžete účinně používat v diskusích a argumentaci.

Obsah:

1) Co je to vlastně globalizace

· Kdy začala a jak se vyvíjela globalizace poválečného kapitalismu?

2) Čtyři apokalyptičtí jezdci kapitalismu

· Mezinárodní měnový fond - MMF

· Světová banka - SB

· Světová obchodní organizace - WTO

· Mnohostranná dohoda o investicích - MAI

3) Globální katastrofy a zločiny proti lidskosti - projekty, které měly přinést prosperitu

4) Nová ekonomika – spekulativní „kasínový kapitalismus“

5) Horních 235 a spodní dvě miliardy

· Bída a polarizace společnosti na „bohatém“ severu

· Globální společenské třídy – technokrati a lidské zdroje

6) Globální kontrola

7) Globální represe

8) Nerudovská otázka – kam s nimi?

· Reforma

· Zrušit

· Východisko – nutnost revoluční změny

9) Nutnost globálního odporu – střet dvou koncepcí člověka a svobody

Co je to vlastně globalizace?

…Představte si, že bydlíte ve větším městě a do zaměstnání dojíždíte městskou hromadnou dopravou. Vyjdete ráno z domu a při cestě na zastávku minete velký supermarket, součást nějakého řetězce (Julius Meinl, Delvita apod.) Když ho otevřeli, ze zvědavosti jste tam se ženou chodili v neděli nakupovat. Pak ale místní konkurence zkrachovala, supermarket zvednul ceny, vám se nechce platit patnáct korun za kilo brambor a musíte jezdit na druhý konec města do stále ještě laciného diskontu. Bod první.

Dojdete na zastávku a vidíte, že autobusy jsou opět o něco rezavější, mají delší intervaly a kolem projíždí velké množství aut, na které ze svého platu nenašetříte ani ve snu, většina pouze s jedním člověkem. Bod druhý.

Když autobus projíždí okolo nádraží, všimnete si, že městem prochází nějak neobvykle mnoho policejních hlídek. Před vchodem na stanici se zase povaluje několik bezdomovců a lidí, o kterých si myslíte, že to jsou narkomani. Řeknete si, že policisty přeci jenom k něčemu potřebujete, ale pak si vzpomenete, jak právě oni před měsícem na soudní příkaz násilím vystěhovali ve vedlejší ulici jednu rodinu, která už neměla na nájem. Co když ale ti bezdomovci před nádražím jsou moji bývalí sousedi? Při pomyšlení, že byste se vy i vaše rodina mohli octnout na ulici nebo v magistrátem přiděleném holobytu, vás zamrazí. Slyšeli jste, že za městem se už začaly stavět a nemají do nich jít jenom cikáni. Bod třetí.

Na křižovatce, kde stojíte v zácpě asi deset minut, si všimnete bagrů a míchaček na beton – staví se tu nájezd na novou dálnici, spojující vaše krajské město s Prahou. K čemu nová dálnice, zeptáte se vzápětí sám sebe, naše deset let stará škodovka už skoro nejezdí a třicet korun za litr benzínu…V sobotu se sice vydáváte na zahrádku, ale po okresních silnicích se už skoro nedá jezdit, jak jsou rozbité. Rádi byste jeli autobusem, ale do vaší vesnice o víkendu už žádný nejezdí. Bod čtvrtý.

Blížíte se k práci a už jste v myšlenkách na svém místě. Vzpomenete si, že jste bez nároku na zvýšení platu museli za poslední rok podstatně zvýšit produktivitu, vzpomenete si, že manažer z ekonomického úseku, který bere pětkrát větší plat, než vy, na vás zase bude chtít „dobrovolné“ přesčasy, bude chtít, abyste si sami uklízeli pracoviště, i když to není vaše práce a zítra nebo pozítří vám řekne, že z vaší party bude muset odejít další člověk a zbytek zastane i jeho práci. Bod pátý.

Představíte si, jak těžko se vám bude mluvit s vyhazovaným kolegou, starým kamarádem okolo padesátky, který prakticky nemá žádnou naději sehnat novou práci. Nikdy byste se mu to neodvážil říct, ale ve skrytu duše jste rád, že nejste na jeho místě. Bod sedmý.

Dojedete k továrně a vpravo od silnice vidíte už šest let zavřené staré provozy. Pracovala v nich i vaše žena. Když jí vyhodili, půl roku marně sháněla práci a nakonec musela vzít zavděk uklízením kanceláří pro vaše nadřízené. Řeknete si, jaká škoda, fabrika kdysi vyvážela do celého světa a pak ji zavřeli. Bod osmý.

Podobně postižených lidí bylo v celé továrně asi pět tisíc a zdaleka ne každý z nich našel novou práci, vzpomenete si. Říkali nám, že nás budou extremisti strašit nezaměstnaností a už je to tady…

Blížíte se ale k bráně podniku, připravíte si kartu do píchaček a zaplašíte podobné myšlenky. Aniž byste si to uvědomili, cestou do práci jste právě viděli nebo mysleli na osm jasných projevů toho, čemu se dnes říká „globalizace“ a co se dotýká našich každodenních životů…

Existuje tedy globalizace? Na tuto otázku poskytuje poměrně jednoznačnou odpověď celá plejáda faktů a analýz, pocházejících nejenom od „extremistických“ organizací a autorů. Globalizace není ani vynález ekologických organizací nebo novinářů, ale pozorovatelný a rozsáhlý společensko-ekonomický pohyb, odehrávající se právě dnes, před našima očima. Většina z nás si ale dosud nebyla schopna spojit zdánlivě nesouvislé jevy a změny a dosadit je do rámce toho, čemu pro nedostatek srozumitelnějších pojmů říkáme – „globalizace“.

Co ale znamená to kouzelné slovíčko? Termín globalizace můžeme jednoduše vysvětlit jako globální, tedy celoplanetární prosazení hodnot, zájmů a struktur určitého společenského systému. Globalizace tedy nemusí být pouze kapitalistická. Každý systém, který se vyvíjí, má tendenci prosadit své instituce a hodnoty na co největší ploše a odbourat tradiční překážky, které mu stojí v cestě. Každý společenský systém chce v maximální možné míře vytlačit všechny systémy, které považuje za sobě škodlivé a cizorodé. Je to přirozená vlastnost dějinného procesu. Již antická civilizace v dobách svého největšího rozkvětu za římského císařství byla do značné míry globální tržní společností, která zahrnovala téměř celý tehdy známý svět. Byla do značné míry politicky a mocensky propojena a existovala zde globalizovaná antická kultura, exportovaná z imperiální metropole do provincií v Africe, stejně jako v Galii, na Rýnu, v Dácii nebo Palestině.

Dnes žijeme v systému, který vědci poněkud nesrozumitelně popisují jako „společnost liberálního paradigmatu“, ale který se dá stručně nazvat kapitalismem. Je to společnost založená na vládě menšiny nad většinou. Je to společnost, v níž menšina bohatých, schopnějších a agresivnějších vlastní a kontroluje výrobní prostředky – továrny, obchody, komunikace atd. – na které se musíme nechat najímat, abychom měli za co žít. Je to společnost, kde se majetek získává vykořisťováním lidí, spekulací, krádeží, manipulací s neexistujícími hodnotami (akcie, úpisy apod.), bezohledným drancováním přírodních zdrojů apod.

Bylo by dobré si hned na začátku vyjasnit menší terminologický zmatek, panující v otázkách globalizace. Všichni, kteří se podílí na nejrůznějších protestních akcích proti institucím jako Mezinárodní měnový fond (MMF) a Světová banka (SB), bývají obecně označováni za „odpůrce globalizace“. Globalizace jako taková ale sama o sobě představuje proces, proti kterému se staví pouze menšina protestujících – například extrémní nacionalisté, volající po obnovení moci a zašlé slávy silných národních států, navzájem soupeřících a nemajících nutně jednotný liberálně-kapitalistický rámec – nebo primitivistické a zpátečnické proudy v ekologickém hnutí, které vyzývají k návratu do přinejlepším středověkých technologických a kulturních podmínek nebo přinejhorším k návratu před neolitickou revoluci – údajně ve jménu záchrany přírodního prostředí. Zbytek protestujících neprotestuje proti „globalizaci“ jako ve své podstatě neutrální vývojové fázi určité společenské formace, ale proti kapitalistické globalizaci jako prosazení hodnot kapitalismu jako systému na celé planetě. Část z nich vytváří ještě další zmatek šířením mylného ztotožnění ekonomické globalizace s liberalizací obchodu a kapitálového toku. Ekonomická globalizace se přeci může odehrávat podle scénáře několika možných společenských systémů, nejen kapitalismu.

Dalším pojmem je tzv. informační globalizace. To je ve své podstatě nadsázka v popisu posledních změn v informačních technologiích. Ve své době představoval telegraf nebo telefon mnohem radikálnější zlom než dnes Internet. Ve velice blízké budoucnosti může být navíc Internet sám překonán, neboť s největší pravděpodobností dojde k jeho splynutí s digitálním televizním vysíláním. Informační globalizace není závislá na Internetu ani kapitalismu.

Proto je nutné ujasnit si, jaký proces dnes ve světě probíhá a proti čemu vlastně stojíme. Dojdeme k závěru, že dochází ke globalizaci struktur a hodnot soukromnického kapitalismu jako dnes nejrozšířenější společenské formace.

Globalizovaný kapitalismus neznamená v podstatě nic jiného, než kapitalismus rozšířený na celou planetu. Tradiční kapitalisté měli možnost vykořisťovat pouze místní dělníky a zdroje. V období průmyslové revoluce na konci 18. století ale začal objem lidských vědomostí a osvojených technologií růst takřka exponenciální řadou. Byl učiněn ohromný průlom v podobě parního stroje a obecně strojní výroby. Byl vytvořen systém tovární produkce standardizovaného sériového zboží, které mohlo být široce distribuované. K tomu bylo potřeba neustále zlepšovat dopravní infrastrukturu, komunikace. Přišly vynálezy jako elektrická energie, telegraf, došlo k revoluci i v oblasti masové komunikace, začal vycházet denní tisk, vznikly první burzy, na kterých se mohlo obchodovat doslova se vším.

Kapitalismus ale začal procházet cyklickými krizemi. Byly to projevy nadprodukce – podniky potřebovaly růst, rozšiřovat svůj trh a zvyšovat zisky. Náhle však zjistily, že nemají kde umístit své výrobky. Evropské státy začaly po určitém čase svoje výrobky masově nutit svým zámořským koloniím, z nichž na oplátku dovážely suroviny pro svůj zpracovatelský průmysl. Zmíněný jednoduchý mechanismus fungování kapitalismu (nadvýroba) způsobil po řadě krizí menšího rozměru nakonec ve 30. letech 20. století známou Velkou hospodářskou krizi, která začala totálním zhroucením cen akcií na newyorské burze v známý Černý pátek roku 1929. Velká krize znamenala masový sociální propad pro desítky milionů pracujících lidí, miliony nezaměstnaných, hlad a beznadějnou bídu. Podstatně přispěla i k růstu fašismu v Německu a Itálii. Všechny postižené země, zejména velké politické a obchodní mocnosti – Velká Británie, USA, Německo, Francie, Itálie – se snažily překonat tuto krizi opět klasickou metodou – zvýšit růst, zabezpečit nové trhy = odbyt pro zboží, nové zdroje suroviny a nové zdroje laciné pracovní síly. Toto byly jedny z hlavních důvodů, vedoucích k II. světové válce jakožto zásadnímu konfliktu velkých mocenských bloků o odbytiště a zdroje surovin, nikoli střetu motivovaného ideologicky.

Rozsáhlá destrukce za II. světové války – každý z nás si vzpomene na sugestivní obrázky vybombardovaných německých měst – v souladu s logikou kapitalismu vyvolala hospodářský boom. Nadprodukce byla rázem spotřebována a bylo nutné vyrobit další. Vítězná spojenecká vládnoucí třída chtěla vytvořit mechanismy, které by zabránily v budoucnosti opakování podobného střetu, který pro ni mohl skončit fatálně – vítězstvím druhé strany. Ekonomika Spojených států byla válkou roztočena do neuvěřitelných obrátek a potřebovala nová odbytiště. Vládnoucí třída USA si uvědomovala, že další expanze musí být rámcově zajištěna novým druhem mezinárodních bezpečnostních a ekonomických organizací.

Byl tak zahájen trend vytváření velkých mezinárodních a nadnárodních organizací, zajišťujících stabilitu kapitalistického systému.V roce 1944 tak byly na konferenci v americkém městečku Bretton Woods založeny Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Po válce vznikla i dnešní Organizace spojených národů a v roce 1949 konečně Severoatlantická aliance. A rázem tu máme všechny složky dnešního globalizovaného kapitalismu – složku politickou (OSN), ekonomickou (MMF/SB) a vojenskou (NATO).

Druhá strana – sovětský blok – chtěla postupovat navlas stejně. Chtěla rovněž vyvážet a stabilizovat svůj společenský model. Přirozeně tak vytvořila vlastní verze západních institucí – vojenský pakt Varšavskou smlouvu a ekonomický nástroj Radu vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), které hrály stejnou roli.

Za to, že dnes žijeme ve světě, který ovládá NATO a MMF a ne Varšavská smlouva a RVHP, „vděčíme“ pouze tomu, že sovětský blok (státní kapitalismus) podlehl v nemilosrdné konkurenci dvou společenských systémů Západu (soukromnickému kapitalismu). V 80. letech se v závěru nechal doslova „uzbrojit“ a jeho ekonomika se zhroutila. Snažil se o to, ale nedosáhl na tak vysokou metu, aby se globalizoval. Nebylo trvale udržitelné, aby SSSR vydával ročně na zbrojení 70% svého státního rozpočtu. Sovětský blok nepochopil výzvu, spočívající v přechodu z ekonomiky „kouřících komínů“ (smokestack economy, viz. A. Toeffler) na ekonomiku, založenou na elektronice a informačních technologiích, což mistrně zvládl Západ. Nebyl natolik ekonomicky silný, aby získával nové satelitní země. Sám představoval spíše příklad nehospodárnosti a jeho sociálně-politický systém většinu lidí odrazoval od jakékoli inovace a zvyšování produktivity. Ekonomika sovětského bloku začala na Západ ztrácet ne roky, ale desítky let, a to byl konec.

V letech 1989/1991 se tak bipolární svět proměnil na svět monopolární. Jediným převládajícím společenským systémem (vynecháme-li skanzeny bolševismu jako Severní Korea), se stal kapitalismus. Jeho globalizace – prosazení se v celoplanetárním měřítku - nyní mohla nabrat obrátky. Konkurence byla zlikvidována ve čtyřicet let trvající Studené válce. Stejně jako v 19. století přišla průmyslová revoluce spolu se zavedením železnice, telegrafu a strojní výroby, tak v 80. a 90. letech 20. století byla zahájena informační revoluce společně se zaváděním mikropočítačů, telekomunikací, biotechnologií atd. Sovětský svaz patrně nevěnoval příliš pozornosti tomu, když na začátku 80. let americká firma Industrial Business Machines prezentovala malý a zoufale nevýkonný počítačový čip třídy 8086. V roce 1985 se v desítkách tisíc kanceláří USA rozblikal přístroj zvaný fax, na začátku 90. let začaly být pokládány základní optické spoje systému zvaný Internet a v průběhu několika dalších let disponoval kapitalismus úplnou technologickou výbavou pro to, aby se rozšířil skutečně na celou planetu. Komunikace a obchodování už mohla probíhat v reálném čase.

Globalizace znamená pro společenský systém známku úspěchu. Znamená, že určité společenské třídě – dnes vládnoucí třídě (buržoazii) – se podařilo natolik prosadit svoje zájmy a moc, že obrazně řečeno dohlédne už do každého zapadlého koutu naší planety. Buržoazie – tj. lidé, kteří vlastní nebo kontrolují výrobní prostředky, lidé, na které pracujeme – je dnes silnější, než kdy jindy. Je vlastně nejsilnější. Globalizace znamená, že akcie, ohodnocené Dow-Jonesovým indexem, platí od Severního Mysu (Nordkap) až k Mysu Dobré Naděje, že VISA kreditní kartou uhradí bohatý příslušník buržoazie ubytování v penziónu stejně tak v New Yorku jako v české Zlámané Lhotě a stále méně potřebuje nějaké devizové přísliby, víza nebo povolení k pobytu. Globalizace ale také znamená, že českomoravská vrchovina je monitorována z vojenských družic stejně jako Libye a na vojenských základnách na Guamu, Okinawě nebo v Prostějově čekají výsadkové oddíly NATO, aby mohly být letecky přepraveny do 24 hodin KAMKOLI na obranu „státních zájmů“, které se však čím dál více stávají zájmy nadnárodního kapitálu.

Globalizace poválečného kapitalismu

- kdy začala a jak se rozvíjela

Jak jsme již uvedli, II. světová válka byla posledním velkým imperialistickým konfliktem mocenských bloků, motivovaným především zájmem a nutností ekonomické expanze. Hitlerovo Německo bojovalo v rámci plánu „Drang nach Osten“ za nový „Lebensraum“ na Východě. Tojovo Japonsko bojovalo v rámci „Východoasijské sféry společného rozkvětu“ především za překonání závislosti na dovozu strategických surovin. V první řadě šlo o nizozemská ropná pole v Indonésii a na suroviny bohaté Mandžusko. Mussoliniho Itálie označovala Středozemní moře za „Mare Nostrum“ (Naše moře) a v reminiscenci na Římskou říši chtěl diktátor ke své zemi připojit Albánii, Řecko, Severní Afriku a Etiopii.

Skutečným vítězem II. světové války se ale staly Spojené státy. Druhý z vítězů, Velká Británie, vítězství spíše „utrpěl“ a ztratil svůj velmocenský status, dříve založený na rozsáhlém obchodu s koloniemi a zeměmi Commonwealthu. Heslo „Britania rules the waves“ (Británie vládne vlnám) přestalo platit, když velmoc přišla o svoji páteř – ohromné obchodní loďstvo – v neomezené ponorkové válce.

Skutečnost, že II. světová válka nebyla válkou idejí, nebyla válkou „demokracie“ proti „fašismu“, je dostatečně zjevná z toho, že spojencem „demokratického“ západu se stal Sovětský svaz – krvavá bolševická diktatura a Spojenci po válce nezakročili například proti osamocenému fašistickému režimu generála Franka ve Španělsku.

Umělá nukleární stabilita v období Studené války vyloučila vojenskou konfrontaci. Západní vládnoucí třída pochopila, že ekonomická expanze bude mnohem účinnějším nástrojem. Oba bloky supervelmocí se navíc pomocí vpravdě šílené strategie MAD (Mutually Assessed Destruction – vzájemně zajištěná destrukce, zkratka MAD znamená v angličtině „šílený“), držely v šachu svými nukleárními arzenály. Nikdo z nich nemohl překvapivě zaútočit tak, aby druhá strana nemohla odpovědět stejně zničujícím protiúderem. Supervelmoci byly nuceny spolu vést takzvané „války v zastoupení“ (wars by proxy), v podstatě lokální konflikty. Mezi nejznámější patří korejská nebo vietnamská válka, sovětská invaze do Afghanistánu nebo kubánský zásah v Angole.

Po II. světové válce střetávání imperiálních zájmů již vzhledem k existenci jaderných arzenálů není možné řešit válečnou cestou. Vize nukleárního holocaustu byla příliš děsivá. Hovořili jsme o ekonomické expanzi, růstu objemu výroby, růstu konzumu pro střední vrstvu. V této souvislosti se západní komerční kapitál začíná pomalu stávat nezávislý na mateřské zemi. V koloniích a posléze ve III. světě se začíná potkávat s jiným kapitálem a slučovat. „Národní zájmy“ jako takové přestávají být směrodatné, globalizující kapitál se pomalu začíná vymykat kontrole tradičních politických elit a chápe, že potřebuje stát pouze k tomu, aby mu kryl záda např. před nejrůznějšími národně-osvobozeneckými hnutími nebo jakýmikoli protesty ze strany ovládaných a vykořisťovaných lidí.

Jak je ale možné, že v 60. a 70. letech většina bývalých kolonií v Africe i Asii získala politickou nezávislost? Jak je možné, že se dnes znovu hovoří o takřka koloniální závislosti na bývalých „mateřských“ zemích? Je pravda, že vývoj po II. světové válce navenek vyvolal prudkou politickou dekolonizaci zemí III. světa. Ve skutečnosti však nadvláda pouze změnila svoji podobu. Vývoj sofistikované technologie a zlepšené způsoby jejího užívání - vedlejší produkty jakékoli války - v tomto případě dovedl svět k atomové technologii a revoluci na poli elektroniky. Proč mít i nadále nějaké kolonie, když toho, co z nich chceme dostat, můžeme dosáhnout i bez rozsáhlé byrokratické koloniální správy a nákladných ozbrojených sil? Kolonizátoři strukturovali ekonomiku kolonií úmyslně tak, aby byla závislá na cizích zemích a nově rozvíjené supermoderní technologie způsobily, že kolonie zůstala kolonií, i když byla politicky nezávislá. Obvyklým scénářem bylo, že kolonie produkovala suroviny, které dovážela do mateřské země. Zde se použily na zhotovení finálních produktů, které se pak vyvážely zpět do kolonie.

V 70. letech v západních zemích nastal značný přebytek neuplatněného komerčního kapitálu. To vedlo ke zlevnění úvěrů. Velmoci podobné úvěry používaly v podstatě stejně jako země Východního bloku, aby si k sobě připoutaly váhající režimy, které se potenciálně mohly stát novou satelitní zemí. Tyto vlády úvěry využívaly většinou naprosto nehospodárně – na prestižní megalomanské stavby a ve velké míře na nesmyslné zbrojení. Už v roce 1982 poukázala interní zpráva Mezinárodního měnového fondu na to, že zairský diktátor Mobutu si velkou část úvěrů, poskytnutých mezinárodními institucemi převedl na soukromá konta. Během studené války byl však politickým klientem Západu, a tak obdržel celkem na půjčkách asi 8 miliard dolarů. Mobutova vláda před několika lety padla, ale obyvatelé Konga je budou splácet ještě dlouho.

Pak nastal obvyklý problém. Věřitelské země většinou splácely dluh surovinami a zemědělskými komoditami. Protože tak činily takřka všechny, ceny surovin a zemědělských produktů v průběhu 70. let stabilně klesaly, protože nabídka převýšila poptávku a navíc farmáři ze zemí EU a USA začali vykonávat nátlak na svoje vlády, aby zabránily laciným zahraničním dovozům. V roce 1989 skončila navíc studená válka a pro investory se otevřel mnohem perspektivnější trh bývalých východoevropských satelitů SSSR. Důsledkem je stále se roztáčející spirála dluhů.

V polovině 70. let představoval zahraniční dluh celé Latinské Ameriky částku 60 miliard amerických dolarů. V roce 1980 šlo již o 204 miliard a v roce 1990 již o 443 miliard. V roce 1999 Latinská Amerika dlužila již 706 miliard dolarů, což představuje roční splátky půjček a úroků ve výši 123 miliard dolarů. Přitom tento region při splácení dluhů v letech 1982 až 1996 zaplatil věřitelským zemím – hlavně USA, Japonsku a zemím EU celkem 739 miliard dolarů, což je více, než celý akumulovaný dluh.

Uvádíme, že například roční vojenský rozpočet USA na rok 2001 byl stanoven ve výši 287,5 miliardy dolarů, o 20 miliard více než v roce 1999. Roční splátky úroků celé Latinské Ameriky tak činí pouhou polovinu toho, co největší světová supervelmoc vydá ročně na zbrojení. První z důvodů, proč odpustit chudým zemím dluhy by pro kapitalistické velmoci nepředstavovalo naprosto žádnou zátěž. Tyto „peníze“ navíc ve skutečnosti neexistují, jsou to pouhé symbolické závazky, existující jen v elektronické podobě.

Dalším příkladem je Nigérie. V roce 1978 měla dluh 5 miliard dolarů, v roce 2000 již 30 miliard, mezitím splatila 20 miliard, tj. čtyřnásobek původního dluhu. Sedmdesát procent obyvatel země žije pod hranicí bídy, vypočítané na jeden dolar denně (cca 1200 Kč měsíčně). Nigérie vydává na hlavu na splácení zahraničního dluhu desetkrát více, než na zdravotnictví. V této oblasti je tragická situace zejména v subsaharské Africe, postižené pandemií AIDS. (1)

A konečně příkladem, který ilustruje vše, je africká Zambie. Je zemí, v níž obyvatelstvo masivním způsobem trpí důsledky krizové zadluženosti ke Světové bance. V této zemi dosahovala dlouhodobá zahraniční zadluženost v roce 1995 úrovně 5,091 miliardy dolarů. Zambie se již počátkem 80. let přizpůsobila programům strukturálního přizpůsobení, které stanovil Mezinárodní měnový fond (programy SAP). V Zambii se sice snížila inflace z 200% v roce 1991 na 23% v roce 1997, ale jakou cenu zaplatili její obyčejní obyvatelé za tento makroekonomický úspěch?

V letech 1990-1993 vynaložila zambijská vláda na základní vzdělání pouhých 37 milionů dolarů. Zároveň zaplatila 1,3 miliardy dolarů, tj. takřka 35 krát více, na splátky půjček, poskytnutých MMF.

Mezi lety 1985 až 1995 klesla průměrná životní délka při narození z 52 na 48 let. Během stejného časového období vzrostla úmrtnost u dětí do 5 let z 13,5% na 20,3% a chronická podvýživa u dětí, mladších 5 let ze 40% na 53%. Podle údajů Světové banky žije 80% Zambijců v absolutní chudobě.

Zadluženost mezitím neustále vzrůstala. Přes veškeré úsilí splátky nepostačovaly ani ke splácení amortizačních sazeb a úroků.

Výše zmíněné údaje prokazují, že zadlužení Třetího světa se progresivně zhoršuje a působí jako hlavní překážka jakémukoli rozvoji, na němž by mohli participovat i obyčejní lidé.

Poznámky:

1) Jiří Silný „Dluhy z dob studené války zabíjejí dodnes“, http://www.bankwatch.org

Čtyři apokalyptičtí jezdci kapitalismu

- IMF, WB, WTO, MAI

Globalizace kapitalismu je nejčastěji zosobňována do podoby čtyř největších institucí, které zajišťují nebo mají zajišťovat její dosud poměrně hladký chod. Jsou jimi Mezinárodní měnový fond a Světová banka, Světová obchodní organizace a Mnohostranná dohoda o investicích.

IMF – Mezinárodní měnový fond

„Místo toho, aby Mezinárodní měnový fond plnil funkci věřitele v případě největší nouze, prosazuje zájmy mezinárodních bank a finančních institucí a jeho úloha připomíná vyhazovače v luxusním baru.“ (1)

Mezinárodní měnový fond (International monetary fund) je klasickou „brettonwoodskou“ organizací. Vznikl v roce 1944 v americkém městečku Bretton Wood. MMF vznikl jako reakce ne nevyřešení finančních problémů velké deprese z 30. let – náhlé a nečekané změny kursů národních měn a široce založený odpor vlád nechávat svou měnu volně směňovat za zahraniční. Zásadním principem, který dnes představuje jeden z pilířů globálního „kasínového“ kapitalismu, je požadavek, aby vlády členských států umožnily naprostou a volnou směnitelnost své měny s ostatními.

Prvotním úkolem MMF bylo dohlížet a řídit systém pevných devizových kursů, kdy se hodnota všech světových měn vztahovala ke zlatu a americkému dolaru. Americká vláda stanovila hodnota jedné unce zlata na 35 dolarů a to sloužilo jako celosvětový standard. Tento systém se stal základem mezinárodního obchodu. Po celé čtvrtstoletí pracoval MMF de facto ve stabilním prostředí a jeho metody se zaběhly.

V roce 1971 však USA vedly již jedenáctým rokem finančně náročnou válkou ve Vietnamu a musely čelit vzrůstající inflaci. Prezident Nixon se tedy rozhodl zrušit volnou směnitelnost dolaru, založenou na zmíněném zlatém standardu a systém, který se o ní opíral, se rozpadl. Byl vytvořen systém volně pohyblivých kursů měn členských zemí (tzv. floating), ve kterém je hodnota měny členské země určována trhem nebo zásahy jednotlivých vlád. Během těchto změn začal MMF postupně ztrácet smysl své existence. O několik let později však vypukla ropná krize, vedoucí k extrémním ziskům pro státy, produkující ropu a k závažným hospodářským potížím pro země III. světa, které neměly přístup ke zdrojům fosilních paliv. Těmto státům začal MMF vnucovat a poskytovat svoje půjčky.

MMF dnes sdružuje 182 členských zemí. Jeho vrcholným orgánem je Sbor guvernérů (Board of Governors), zastupující jednotlivé členské země. Reálnou moc nicméně třímá v rukou Výkonný výbor (Executive Board), který se skládá z 24 zvolených nebo dosazených výkonných ředitelů. Osm členských států (Čína, Francie, Německo, Japonsko, Rusko, Saúdská Arábie, Velká Británie a USA) má každá právo na jednoho ředitele, dalších 16 zastupuje jednotlivé skupiny států.

Současný provozní kapitál Mezinárodního měnového fondu činí asi 215 miliard dolarů.

MMF je vysoce centralizovaná a hierarchická organizace. Jednotnou měnou, používanou ve styku členských států, jsou takzvaná Zvláštní práva čerpání (Special Drawing Rights, SDR), která jsou používána i v soukromém sektoru při složitějších transakcích. SDR se odvozují od průměrné hodnoty měn USA, Německa, Japonska, Francie a Velké Británie – zemí, nejvíce zapojených do globálního obchodního systému.

MMF přiděluje tyto SDR na základě výše jejich členského příspěvku. Souhlas musí být v tomto případě 85%, což je jedna z klíčových skutečností. V hlasování každý stát vlastní jeden hlas za 100.000 přepočítaných SDR. Tento systém hlasování byl evidentně konstruován tak, aby chránil zájmy a podporoval spolupráci těch nejrozvinutějších a nejbohatších zemí. Aby prošlo přidělení SDR, musí hlasování projít zmíněnou 85% většinou. Jen Spojené státy přispívají do poklady MMF 35 miliardami dolarů ročně a mají proto 18,25% hlasovací síly. Jakékoli rozhodnutí tedy musí být schváleno vládou Spojených států. Německo, Japonsko, Francie a Británie mají dalších 20% hlasů.

Úroková míra MMF je určována 70% většinou hlasů. Znovu – pokud s ní nebudou souhlasit nejbohatší země ze skupiny G7 (+ Rusko), neprojde.

Menší státy disponují setinami až tisícinami procent hlasovací síly. Česká republika ročně platí MMF asi 28,2 miliardy Kč a disponuje tedy 5896 hlasy, což je asi 0,31% hlasovací síly. (2) Jakákoli snaha „vykonávat nátlak na vládu“, aby se pokusila v rámci MMF prosadit jakoukoli racionální politiku a pomoc III. světu, je tedy obrazně řečeno pokus prorazit hlavou železobetonovou zeď..

Reálná rozhodnutí o práci MMF se tedy netvoří na jeho zasedáních, ale na schůzkách nejbohatších států, které MMF řídí – tj. skupiny G7 (+ Rusko). Příčinou a problémem tedy není samotný MMF, jak se domnívá velké množství těch, kteří s jeho působením nesouhlasí, ale zájmy vládnoucí třídy z nejbohatších členských států. Přeneseně to znamená, že příčinou není jedna konkrétní instituce, ale celý systém jako takový. MMF je pouze vnějším projevem a nástrojem globalizace kapitalismu, nikoli podstatou problému. Proto jsou všechny návrhy na jeho „reformu“ nebo pouhé zrušení hluboce naivní. MMF nečiní rozhodnutí, pouze vykonává jemu přikázaná rozhodnutí.

Kvalifikovaná rozhodnutí…

Jeffrey Sachs, ředitel Harvardského institutu pro mezinárodní rozvoj, jeden z apoštolů volného trhu a šokové privatizační terapie, se nedávno vyjádřil na adresu MMF ostře kriticky. Poukázal na skutečnost, že na jednu zemi připadá v MMF asi sedm ekonomů, což je naprosto nedostatečné na to, aby MMF získal byť základní přehled o komplexních problémech její ekonomiky. „MMF sestavil za několik dní velmi přísný program pro Koreu bez toho, aby se důkladně obeznámil s finančním systémem státu a množstvím detailů nepostradatelných pro návrh řešení tamních problémů.“ (3)

MMF má zhruba asi 2300 zaměstnanců, většinou ekonomů a finančních expertů, pracujících z velké části v centrále.

Univerzální smrtící recept – balíčky Structural Adjustment Programs (SAP)

Poskytnutí půjček podmiňuje MMF splnění poměrně standardních podmínek, shrnutých do tzv. Structural Adjustment programs (SAP) – Programů strukturálního přizpůsobení. Ve své podstatě je to soubor požadavků, jak minimalizovat mimoekonomické zásahy do ekonomiky, potlačit práva a možný odpor ze strany zaměstnanců a otevřít tu kterou ekonomiku globálnímu finančnímu kapitálu. Veškeré běžné, tzv. stand-by úvěry, jsou podmíněny přijetím SAP.

SAP a trh práce

Jedním z nejdůležitějších bodů, prosazovaný MMF v rámci SAP, je tzv. „flexibilizace“ trhu práce. Zde se ovšem nejedná o politiku, která by vznikla v kancelářích centrály MMF, ale o strukturální důsledek samotného vývoje kapitalistické ekonomiky za posledních 20 – 30 let.

V každém typu kapitalistické ekonomiky, tím více v globalizovaném kapitalismu, musí producent minimalizovat výrobní náklady. S postupující liberalizací světového obchodu dochází k několika jevům, které tlak na snižování nákladů zrychlují takřka exponenciálně. Prvním problémem byly vysoké mzdy kvalifikovaných dělníků a technicko-hospodářských pracovníků v tradiční výrobní sféře – Západní Evropě a Spojených státech. Řešení kapitalistům umožnily dva faktory – zaprvé prudký nárůst automatizace výroby v souvislosti s rozvojem počítačově řízených technologií. Zadruhé liberalizace pohybu kapitálu. Výsledek? Stejnou práci, jako německý dělník, který například v automobilce Volkswagen bere na pásu 45,- DEM za hodinu, může vykonávat i český dělník, který bere asi 4,- DEM za hodinu. (britský dělník bere asi 20,- DEM na hodinu). Oděvnické firmy jako například Nike, které nevyžadují od svých zaměstnanců znalost nejnovějších technologií, většinou masově přesunuly výrobu do Latinské Ameriky nebo Jihovýchodní Asie, kde platí dělníkům – mezi nimiž je mnoho dětí – průměrně asi 6 centů za hodinu, tj. měsíčně ne více než 20 dolarů. Platy v Bangladéši nebo Barmě jsou ještě nižší.

V před-globalizačním kapitalismu mohl zaměstnavatel držet na uzdě odbory vyhrožováním lokální nezaměstnaností a nasazením stávkokazů. Dnes může perspektivně vyhrožovat celým nadstátním odborovým federacím tím, že pokud jejich členové nepřistoupí na propouštění, termínované pracovní úvazky a zvyšování produktivity, celá výroba může být v horizontu několika let přesunuta do III. světa. Zde prakticky žádné nebezpečí nehrozí. Například již v zmíněném Bangladéši, vedou anarchosyndikalistické odbory Národní federace zaměstnanců v obchodech (National Shop Employees Federation – NSEF) dlouhodobou a těžkou kampaň za jeden volný den v týdnu!

Flexibilita znamená mj. to, že pracující nemá jistotu pevné pracovní doby. Například nejnovější novelizace Zákoníku práce ve Francii zavádí nově termín „fond pracovní doby“. 35-hodinová pracovní doba se nepočítá podle týdne, ale v součtu podle roku. Byly zrušeny prakticky jakékoli omezení práce přesčas a zrušena záruka maximální 8 ˝ hodinové pracovní doby denně. V praxi to znamená, že „flexibilizovaný“ pracovník může například tři měsíce v roce být na odstávce a pak může dlouhé týdny pracovat 12-hodinové směny.

Dalšími rysy SAP jsou opatření, nám velmi dobře známá z České republiky – privatizace státního majetku, výrazné seškrtání státních sociálních výdajů, restrukturalizace – tj. zavření neperspektivních nebo nebezpečně konkurenceschopných provozů a snížení celkové úrovně státních zásahů do ekonomiky.

SAP a lesy

SAP zacházejí s přírodními zdroji v klasickém duchu kapitalismu jako s kterýmkoli jiným zbožím. V zemích, jejichž ekonomiku a politiku ve své podstatě ovládají státy G7 prostřednictvím MMF, vzrostl export přírodních zdrojů do nebývalých rozměrů. Například export řeziva z Beninu, malé africké země, vzrostl kvůli SAP mezi lety 1992-1998 na čtyřnásobek. Namísto zboží s vysokou technologickou náročností a přidanou hodnotou, které by pomohlo diverzifikovat ekonomiku a podpořit vzdělání, zadlužené země vyvážejí suroviny, jejichž ceny jsou na mezinárodním trhu obecně velmi nestabilní.

Mnoho zemí, které podstupují SAP, jsou bohaté na lesy. Kamerunu MMF doporučil snížit vývozní daně, což spolu s devalvací měny v roce 1995 výrazně zlevnilo vývoz dřeva. Výsledkem je boom těžařských firem a zvýšení vývozu v letech 1995-1997 o 49,6%. Intenzivní těžba dnes ohrožuje 14 milionů hektarů kamerunských deštných pralesů a ekosystémy 40 kriticky ohrožených živočišných druhů.

Mezi lety 1990 – 1995 překonal úbytek pralesů ve 41 těžce zadlužených chudých zemích výrazně průměrný celosvětový úbytek lesů. Nikaragua a Honduras přišly o 12% lesů, což je 7,5 krát více, než je světový průměr.

Úbytek tropických lesů v zemích, postižených programy MMF v letech 1990-1995

OBLAST	Vysoce zadlužené země	Zadlužené země	Ostatní země
Tropická Afrika	3,65%	2,6%	1,6%
Tropická Asie	8,33%	4,6%	1,6%
Střední Amerika	11,6%	5,12%	1,6%
Tropická Jižní Amerika	4,2%	2,6%	1,6%

Zdroj: FAO, Stav světových lesů, 1997

SAP a nerostné bohatství

Stejně jako lesy, jsou nerostly považovány za rychlý zdroj příjmů z vývozu. Těžba nerostů je přitom jednou z nejdestruktivnějších aktivit. Politika programů SAP podporuje tuto aktivitu bez ohledu na škody, způsobené místním obyvatelům a na požadavky alespoň částečné sanace škod na životní prostředí. Konkrétní příklady, kdy se projekty v rámci SAP staly zkázonosné pro přírodu i sociální a životní situaci obyčejných lidí, najdete v kapitole „Globální katastrofy a zločiny proti lidskosti.“

SAP a zemědělství

Zemědělství je další ze sektorů, kterým SAP připisují výrazný exportní potenciál. Ve snaze o zvýšení výnosů musí rolníci buď zintenzivnit využití půdy pomocí hnojiv a pesticidů nebo získat novou půdu pro vypěstování vyšší úrody. Zemědělství tak ve velkém měřítku často přechází na pěstování monokultur, což má za následek erozi půdy, snížení úrodnosti půdy a nárůst průmyslové náročnosti pěstování plodin. Africké Pobřeží slonoviny tak například v rámci SAP devalvovalo měnu a zrušilo vývozní daně. Díky zvýšení vývozu zde v letech 1992-1996 vzrostla produkce kakaa o 44%. Ekologické dopady zahrnují degradaci půdy, odlesnění a snížení rozmanitosti přírodního prostředí. SAP v Tanzánii přispěly ke zvýšení vstupních nákladů do zemědělství. To vyvolalo potřebu zvýšení produkce, což vedlo k odlesňování v rozsahu 400.000 hektarů ročně. Od roku 1980 do roku 1993 země tak přišla o 25% lesů. Tato výměra dnes v zemi představuje 40% zemědělsky využívané půdy.

SAP a snižování investic do ochrany životního prostředí

Ve snaze splnit finanční požadavky MMF seškrtala brazilská vláda výdaje na ekologické programy na 1/3. Rozpočet Ruska pro chráněné oblasti byl snížen o 40%. Indonéská Jakarta, jedno z nejznečištěnějších měst světa, úplně zrušilo ekologické programy. V Nikaragui byl rozpočet ministerstva životního prostředí snížen o 36%.

Podstata finančních intervencí MMF

MMF je rovněž kritizován za to, jakým způsobem poskytuje jednotlivé půjčky. Vláda jednotlivé země, což znamená de facto daňoví poplatíci, jsou tím, kdo nese veškerá rizika spojená s půjčkou. Riziko je tedy obecné, zatímco případné zisky zůstanou soukromé. MMF svými nízko úročenými úvěry tento trend ještě zhoršuje: prostředky od něj jsou používány na pokrytí deficitu zkrachovalých bank a jejich dlužníků a k ochraně zahraničních věřitelů, kteří by mohli být ohroženi.

MMF půjčí peníze vládě, která jimi zaplatí špatné úvěry nesolventních bank. Banky peníze předají mnoha konglomerátům, které vlastní. Vláda posléze seškrtá sociální výdaje a zvýší daně, aby půjčky mohla splatit. Výsledkem, je vyždímání miliard dolarů od nejchudších vrstev společnosti a jejich přesun k nejvlivnějším jednotlivcům a podnikům v zemi.

S růstem prvotních ztrát bank a jejich dlužníků, kteří jsou zároveň jejich vlastníky (Nepřipomíná vám to něco? Tento model a princip organizovaného okrádání pracujících lidí, byl „úspěšně“ používám v České republice po celá 90. léta.), zvyšují banky svým dceřinným a propojeným společnostem úvěry, čímž se zvyšuje objem rizikových úvěrů. Zvyšuje se pravděpodobnost devalvace měny a přibývají další výpůjčky v zahraničí. Domácí měna je pak devalvována a následují obrovské ztráty bank, které jsou opět postupně uhrazeny z peněz daňových poplatníků. (4)

Dokonalý a racionální systém, že?

Mexická hospodářská krize a role MMF

Škodlivost balíčků SAP se prokázala například v případu tzv. velké mexické hospodářské krize v letech 1994-1996. Mexiko bylo často dáváno ostatním latinskoamerickým zemím za příklad. Mexická vláda na počátku 90. let začala důsledně uplatňovat neoliberální politiku podle nařízení programů SAP a od roku 1990 do roku 1993 přilákala celkem 90 miliard dolarů investičního kapitálu. Většina z investic měla ale krátkodobý spekulativní charakter a jejich cílem byl krátkodobý zisk pomocí obchodů s akciemi a dalšími cennými papíry. Jen velmi malá část investic byla vložena do výrobních a infrastrukturních kapacit. Mexická vláda se rovněž stávala čím dál více závislá na investicích, využívala je k pokrytí dovozu a její schodek obchodní bilance se neustále prohluboval.

Příčinou mexické krize byla navíc rozšířená korupce vládnoucí špičky. Vítěz prezidentských voleb z roku 1994 Ernesto Zedillo koncem téhož roku devalvoval peso a podle řady pramenů o svém kroku předem za provizi informoval zahraniční investory. Následující den byly miliardy pesos vyměněny za dolary. O dva dny později mexická měna skokově klesla o 13%. Tato zpráva vyvolala paniku mezi investory, kteří začali z Mexika okamžitě stahovat svůj kapitál. Mexický trh s akciemi se během jednoho týdne zřítil o 50% a krize se začala šířit do okolních států.

Mexiko požádalo o pomoc USA, které poskytly 20 miliard dolarů, dalších 30 miliard poskytl MMF a skupina zemí G8 (tj. v podstatě jeden a tentýž subjekt).

Mnoho odborníků, de facto většina odborné veřejnosti, tuto půjčku, která byla podmíněna dalšími drastickými strukturálními opatřeními a seškrtáním státního rozpočtu, silně kritizovalo. Příliv spekulativního kapitálu, který nehodlá vytvářet dlouhodobé pracovní příležitosti, byl přímým důsledkem prvního balíčku SAP, vnuceného Mexiku na počátku 90. let. MMF nyní hasil požár, který sám vyvolal, s tím rozdílem, že do ohně přiléval ještě více benzínu.

Hospodářská krize a druhý balíček SAP způsobily v Mexiku masové propouštění, výrazný pokles reálné kupní síly obyvatelstva a škrty ve státních mandatorních sociálních výdajích. V lednu a únoru 1995 bylo vyhozeno nejméně 750.000 lidí. V roce 1995 klesly reálné mzdy o 30%. Celkový počet lidí, žijících v Mexiku pod hranicí chudoby, se zvýšil o 40 milionů. Dětská úmrtnost vzrostla o 8% v roce 1995 ve srovnání s rokem 1979.

Zatímco však pracující třída nesla následky krize, nedá se to samé říci o kapitalistech. Od června 1995 do června 1996 vzrostl počet mexických milionářů (měřeno v USD) o plných 50%. Deset nejbohatších rodin v roce 1982 vlastnilo 36% majetku, v roce 1995 to již bylo 40%.

…

Právě jsme prošli chmurným přehledem dopadů politiky Mezinárodního měnového fondu na ekologii, sociální situaci obyčejných lidí a další oblasti. Materiály podobného typu mají většinou chybnou tendenci zahltit čtenáře surovými fakty a neposkytnout analýzu. V souvislosti s kapitolou, kterou jste právě přečetli, je nutné zopakovat nahlas to, co z textu přímo vyplývá. Organizace jako Mezinárodní měnový fond ke svému ničivému působení naprosto nezbytně potřebují souhlas a spolupráci jednotlivých vlád v zemích, kterým jsou vnucovány programy SAP. MMF a zkorumpované a často diktátorské vlády jednotlivých zemí nestojí v opozici, vlády v Kamerunu, Čadu, Guayaně, ale i České republice nejsou obětmi politiky MMF, ale jejími spolutvůrci a ochránci. Skutečnými obětmi jsou miliony obyčejných lidí, vyhozených na dlažbu, připravených o zdroje obživy, umírajících na běžné choroby kvůli nedostatku drahých léků, které si patentovaly nadnárodní společnosti – umírajících na otravu toxickými odpady z megalomanských projektů MMF, vysidlovaných ze svých komunit kvůli novým, neefektivním a předraženým přehradám, zlatým dolům a záměrům těžebních společností.

Poznámky:

1) Paul Helleyr, bývalý místopředseda kanadské vlády. Přednáška před Výborem pro finance kanadského parlamentu dne 21.4. 1998.

2) Internetová stránka Ministerstva financí ČR, http://www.mfcr.cz

3) „Politika MMF zhoršuje stav pacienta, tvrdia kritici“, Martin Khor, Third World Network Economics č. 176, 1-15.1. 1998

4) Ekonom, č. 28/1999

WB - Světová Banka

World Bank – Světrová Banka je de facto výkonnou částí Mezinárodního měnového fondu. Jedná se o konglomerát čtyř teoreticky nezávislých institucí. Do její skupiny náleží „Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj“ (IBRD – International Bank for Reconstruction and Develeopment), Mezinárodní rozvojová asociace (IDA – International Development Association), Mezinárodní finanční korporace (IFC – International Financial Corporation) a Multilatelární agentura pro garance investic (MIGA – Multilateral investment guarantee agency).

Členem banky je celkem 181 zemí, mezi nimi i Česká republika. Počet hlasů, jimiž jednotlivé země disponují, se určuje podle velikosti finančního příspěvku. Největší mají Spojené státy, kolem 15% a například oproti tomu Česká republika má 0,38% hlasu. Světová banka má asi 7000 pracovníků. 95% personálu pracuje v centrále. SB má po světě 40 kanceláří.

Teoretickými vlastníky banky jsou její členské státy se svými podíly, které byly v červnu 1995 hodnocena na 176 miliard dolarů. SB získává většinu prostředků emisí svých obligací, které jsou hodnoceny ratingem AAA, neboť za ně ručí členské státy. Světová banka je tedy jedna z hlavních institucí, která roztáčí ruletu globálního kasínového kapitalismu. Sama vytváří neexistující hodnoty ve formě svých závazků. Tyto závazky zatíží úrokem, virtuálně je půjčí nějakému státu, který za ně stejně musí většinou nakoupit služby a technologie ze zemí okolo skupiny G8 (skutečných vlastníků banky). Světová banka tedy vlastně pomocí počítačových přesunů reálně neexistujících peněz získává zemím G8 nové trhy a zakázky a tedy reálné peníze ve formě úhrady za služby a výrobky a reálně vymahatelných úvěrů. Ty se většinou začnou uhrazovat směšně lacinými dodávkami strategických surovin, ale nikdy se nestihnou zaplatit. Kdo ale průběžně sází na stůl skutečné peníze? Obyčejní lidé ze zemí, které udělaly tu zásadní chybu, že si půjčily od Světové banky.

Ohledně surovin – státy musí půjčky splácet většinou v dolarech nebo jiné volně konvertibilné měně, a to požaduje její akumulaci. Jednou z nejrychlejších cest je likvidace přírodních zdrojů. 33 z nejvíce zadlužených a nejchudších afrických zemích takto ztratilo o 50% více lesní plochy než ostatní africké země.

V roce 1992 zaplatily rozvojové země firmám v průmyslových zemích o 195 miliard dolarů více za výrobky a služby, spojené se staršími půjčkami Světové banky, než dostaly ve formě nových půjček o banky. (1)

Věc je totiž taková: s penězi od Světové banky – tedy od zemí skupiny G8 – nemůžete dělat prakticky téměř nic jiného, než je utratit v zemích G8 za cenově velmi náročné poradenství, služby, technologie a high-tech výrobky s vysokou přidanou hodnotou. Tam umožníte ekonomický růst a ještě z toho, co ze svých domácích produktů rozprodáte za nízké výkupní ceny, sotva splatíte úroky, ale už ne dluh. Banka tedy teoreticky nemusí mít na počátku vůbec žádné peníze. Skutečné hodnoty jí poskytnete vy. Pokud se postavíte na odpor, banka použije peníze, které získala od 150 dalších chudáků, jako jste vy a země G8 na trhu srazí cenu vaší kukuřice, manganu nebo technické bavlny na tak nízkou úroveň, že už nesplatíte vůbec nic.

S emisemi Světové banky se samozřejmě volně obchoduje na burze. Tak SB fungovala až donedávna a funguje i dodnes, navzdory masivní změně image v první polovině 90. let, kdy banka místo ekonomiky začala údajně klást na první místo osudy chudých lidí ve III. světě a pomoc, kterou jim prý přináší. Viceprezident Matts Karlsson tvrdí, že „před 20. lety šlo do vzdělání a zdravotnictví 5% (půjček banky), a teď je to 25%.“ (MFDnes, 31.5. 2000) Ve skutečnosti banka v roce 1999 do těchto dvou sektorů investovala pouze 3,7 z celkových 29 miliard dolarů. To je zhruba 12%.

Dněprostroj v kapitalistickém ražení…

Světová banka se až do poloviny 90. let překvapivě věnovala většinou jen jednomu tématu – výstavbě a financování velkých přehradních nádrží, určených především k získání elektrické energie, zavlažování a zadržování povodní. Na první pohled velmi lidumilná aktivita. Nese sebou však mnoho negativních dopadů na životní prostředí a sociální situaci v okolí stávajících i budoucích přehrad. Na jejím pozadí se budeme zabývat celkovým zhodnocením úspěšnosti působení Světové banky. Hydroenergetické projekty SB totiž představují její hlavní náplň práce.

Prvním argumentem pro přehrady, je jejich prezentace jako ekologicky přínosných projektů, celkově snižujících emise plynů, způsobujících skleníkový efekt a přehřívání zemského povrchu.

Druhým argumentem je, že zvýšení zavlažování je přímo úměrné ke zvýšení produktivity zemědělství, což umožňuje vyvážet více zemědělských plodin.

Třetím argumentem je, že zadržování povodní chrání místní obyvatelstvo.

Když se na tyto argumentu Světové banky ovšem zadíváme kritičtěji, odhalíme nepříjemné souvislosti a následky na krajinu i člověka, které užitečnost daných projektů většinou popírají.

Privatizace vzduchu, který dýcháme…

Budeme se nyní věnovat prvnímu argumentu. Tzv. Kyotský protokol mechanismu čistého rozvoje, což je významná mezinárodní úmluva, de facto privatizuje čistotu ovzduší tím, že přiděluje jednotlivým zemím a výrobcům kvóty dovoleného znečištění a připouští obchod s nimi. Jaký je však záměr této strategie? Světová banka ve III. světě financuje výstavbu vodních elektráren, které podle zažitých tradic údajně nevytváří skleníkové plyny. Vlády zemí na Severu hodlají reagovat tak, že od konkrétních zemí, které tato snížily své kvóty, tato „práva“ na otravování vzduchu nakoupí. Výsledek gigantických projektů je tedy vzhledem k čistotě ovzduší nulový nebo přímo záporný. Kromě toho totiž samotné rezervoáry produkují skleníkové plyny a v některých případech dokonce více, než tepelná elektrárna o ekvivalentním výkonu. Mechanismus je jednoduchý. Ohromná rozloha až několika tisíc kilometrů čtverečních vegetace je obvykle zaplavena novou přehradní nádrží bez jakýchkoli počátečních terénních úprav. Zatopená vegetace – křoviny, stromy, traviny – miliony a miliony kubických metrů biomasy – se začne po krátkém čase rozkládat. Vyvíjí se tak ohromné množství metanu (CH4), který je ve svých důsledcích výrazněji škodlivější než odpovídající množství kysličníku uhličitého (CO2).

Rozloha hnijící vegetace je někdy doslova neskutečná. Například přehrady Tucurui a Balbina zatopily dohromady 6400 km2 deštných pralesů v brazilské Amazonii. Přehrada Akosombo v Ghaně zaplavila více země, než jakákoli jiná přehrada na světě – 8500 km2, pro představu tedy asi 10% rozlohy České republiky.

Co se týče obchodování s emisemi CO2 – v lednu 2000 Světová banka již vytvořila tzv. Prototypový uhlíkový fond (Prototype Carbon Fund – PCF) (2), kolem kterého se má rozběhnout obchodování v kvótami znečištění. SB předpokládá, že v letech 2008-2012 může trh s úsporami emisí dosahovat několika miliard dolarů ročně. Na zavádění nových technologií banka hodlá shromáždit 150 milionů dolarů. Česká studie Světové banky uvádí, že ČR by mohla v těchto letech prodávat ročně až za 400 milionů dolarů práva na znečištění CO2.

Globální oteplování a úbytek ozonu v režii Světové banky

Dodáváme, že emise CO2 jsou klíčové v procesu globálního oteplování a zvyšování skleníkového efektu. Podle Světové meteorologické asociace se za posledních sto let zvýšila teplota zemského povrchu o 0,7 stupňů Celsia. Nejvýraznější trend je patrný v posledním období po roce 1976, kdy se planeta prudce ohřála o 2 stupně Celsia nad úroveň, zaznamenanou před sto lety. Následky oteplování jsou známé a katastrofické – postupné tání pevinských i mořských ledovců, zvyšování hladiny světových oceánů, které perspektivně ohrožuje mnoho zemí a devastační klimatické jevy typu El Niňo – pravidelné šokové klimatické změny na rozsáhlé, ale ohraničené ploše ve formě cyklónů, hurikánů a katastrofického sucha. El Niňo dříve bývalo pravidelným, ale nikoli devastačním jevem. S postupem globálních změn klimatu se intenzita El Niňo prudce zvyšuje. Poslední El Niňo drtivě zasáhlo letos na jaře Střední Ameriku, zejména Belize, Nikaragu, Venezuelu, El Salvador apod. ve formě hurikánů.

V uplynulém zimním pololetí se ve stratosféře nad severním pólem ztratilo 60% ozonové vrstvy. Radikálně se tak zvýšilo zdravotní ohrožení evropského obyvatelstva. V srpnu 2000 se výpravě oceánografa Jamese McCarthyho podařilo proplout bez nutnosti prorážet let až na Severní pól. McCarthy je vedoucím Mezivládního panelu pro klimatické změny OSN. Na palubě ruského ledoborce Jamal zjistil, že se nachází na Severním pólu jen díky navigačnímu systému GPS, všude okolo byla voda. Šířka volné cesty ledovým mořem od Špicberk k pólu představuje v nejužších místech přibližně jednu námořní míli. Při porovnání satelitních snímků severní ledové čepičky a naměřených údajů se záznamy z 50. a 60. let, vědci z NASA zjistili, že ledové pokrývky ubylo o plných 45 procent. (3) Toto tempo úbytku je asi 1% ročně. Nyní se zrychlilo na 3% ročně, jak uvádí společná zpráva ruských a amerických vědců, otištěná v prestižním americkém recenzovaném přírodovědeckém časopise „Science.“ (4)

Vliv přehradních projektů SB na okolní prostředí

Nyní budeme konfrontovat údajné zvýšení zemědělské produktivity vlivem velkých přehrad.

První námitkou, která je po ruce, je zaplavení velké rozlohy úrodných břehů a přilehlých polností. Například odhad pro přehradu Sardar Sarovar v Indii dospěl k číslu 140.000 rolníků, kteří by ztratili část své půdy, a to jenom kvůli rozsáhlé síti pomocných kanálů, které jsou součástí projektu přehrady. Tito rolníci by nebyli započítáváni do seznamů lidí, kteří se museli odstěhovat kvůli napouštění nádrže. Na ně by se tedy nevztahovaly žádné sociální programy a nárok na odškodnění. Přehrada Sardar Sarovar nakonec nebyla postavena. Vedení Světové banky tváří v tvář výhružkám amerického Kongresu, který rozpoznal škodlivost projektu a oznámil, že by SB zastavil dotace, po několika letech od projektu odstoupilo. V březnu 1993 vedení banky uzavřelo s indickou vládou uzavřelo politický obchod. Indický kabinet od projektu odstoupil výměnou za slib přijetí několikanásobně většího balíku dalších půjček.

Další námitkou je následující úvaha: přerušení toku určité řeky má velký vliv na stav rybí populace. Například 130 MW elektrárna Pak Mun v ústí řeky Mun, kterou Světová banka financovala v roce 1991, blokuje migraci ryb v nejdůležitějším říčním systému severovýchodního Thajska. Projekt také zatopil peřeje, důležité pro rozmnožování ryb. Výsledkem je, že 169 druhů ryb se nad přehradou přestalo objevovat a výlovy ryb poklesly o 60-80% ve srovnání s dobou před stavbou přehrady, což výrazně poškodilo tisíce místních lidí, závislých na rybolovu. (2)

Co se týče zabraňování povodní, principem je, že přehrady zabraňují pouze každoročním malým povodním, které ve svém důsledku zvyšovaly úrodnost půdy na říčních březích a splachovaly ohromné množství živin do oceánu, kde je využíval plankton. Jakmile se zastavily povodně, tak samozřejmě pod přehradou klesla produktivita a výnosnost z pozemků a s vyhynulým planktonem, který přestal dostávat živiny, se snížila i populace oceánských ryb. Uhynulý plankton se významnou měrou podílel na zachycování uhlíku. Nejnovější studie geochemického cyklu organického uhlíku poukazují na možnost, že přehrady zachycují naplavené usazeniny, které se tak nedostanou k mořskému pobřeží a omezují tím schopnost moří a oceánů pohlcovat uhlík. Usazeniny totiž podstatně urychlují přenos atmosférického uhlíku (převážně CO2) do oceánu.

Čemu ale přehrady nedokáží zabránit, jsou stoleté vody, nepředvídatelné rozsáhlé povodně. Ty se tím naopak následky umocňují, neboť vodní dílo je nuceno vypouštět velké objemy vody, aby nedošlo k protržení.

Přehrady a zavlažovací projekty Světové banky rovněž vedou k nárůstu nemocí závislých na vodním prostředí, konkrétně schistozomózy (motolice) a malárie.

Posledním zásadním argumentem je ekonomické hledisko, na které se příliš nebere zřetel.

Světová banka při prosazování záměru vybudovat určitou přehradu vyloženě nadsazuje informace o případném zisku a velmi podceňuje nutné výdaje. Dochází k velkým časovým skluzům ve výstavbě. Plánované rozpočty a časové harmonogramy jsou výrazně překračovány. Po zohlednění inflace dosahovalo překračování nákladů při výstavbě 70 hydroelektráren, financovaných SB, v letech 1960-1980, průměrně 30%. Přitom čím je projekt větší, tím větší je překračování nákladů. Podle D. Bearda, komisaře kontrolního úřadu USA na západě Spojených států, „reálně celkové náklady dokončených projektů přehrad překročily původně odhadované náklady po zohlednění inflace nejméně o 50%.“ Zisk z projektu se podle něho „často nikdy nerealizoval.“ (3)

Samotná banka tvrdí že „hlavním problémem proč se překračují plánované údaje, je počáteční optimismus.“ (4) Je však jasné, že soustavné podhodnocování není výsledkem nevinných nadějí, ale metodou korupce. Z vlastní zprávy Světové banky o jejích zavlažovacích projektech v Indii (rok 1991) vyplývá, že když její úředníci navrhují Indii hydroprojekty, je „běžnou praxí…pojišťovat souhlas s projektem nadhodnocováním jeho údajných přínosů a podceňováním nákladů.“

Průměrná doba výstavby 45 hydroelektráren, které byly předmětem analýzy energetické sekce banky v roce 1990, byla v průměru o 14 měsíců delší. Velké zavlažovací projekty jsou na tom ještě hůře. Tam bývá překračován termín rovněž výrazně – u devíti projektů se jednalo o 5 let. Dalších devět projektů, dokončených v roce 1980, překročilo odhadovaný stav výstavby o 72% (náklady stouply o 66%) a mnohé velké zavlažovací projekty nebyly dokončeny nikdy. Podle Světové banky roční odklad uvedení přehrady do provozu může snížit rozdíl mezi plánovaným příjmem a náklady (= zisk) asi o 30% a dvouletý odklad o více než 50%. Do nákladů na výstavbu přehrady se navíc nezapočítávají náklady, spojené s ukončením její činnosti po doběhnutí životnosti.

Přehradu Ertan v Číně, která stála 3,4 miliardy dolarů, podpořila Světová Banka zatím největším obnosem, který kdy na jeden projekt poskytla, a to 1,2 miliardy dolarů. Ukazuje se, že od doby, kdy Ertan začal vyrábět elektřinu, pracuje s denní ztrátou 2,6 milionu dolarů kvůli nedostatku poptávky po vyrobené energii. Přehrada tak vykazuje roční ztrátu v přepočtu ve výši asi 30 miliard korun.

Světová banka v roce 1990 přiznala, že u žádného z jejích projektů v Latinské Americe se nepodařilo přestěhovanou komunitu adekvátně obnovit, ať již po stránce ekonomické, zdravotní nebo sociální. Dokument, nazvaný „Bankovní přehled přesidlování“ v roce 1994 uvedl mezi stovkami projektů Světové banky (538 velkých přehrad) pouze jedinou přehradu, Khao-Laem v Thajsku, kde příjmy na domácnost po přesídlení vzrostly. Ovšem i tam 80% dotázaných domácností považuje svoji situaci za horší, než před přesídlením. Je nutné dodat, že žádný nezávislý audit tuto zprávu banky nepotvrdil.

Světová banka se od svého založení v roce 1944 zasloužila o výstavbu 538 přehrad v 93 zemích světa, do nichž investovala celkem 58 miliard dolarů. Většina těchto peněz se utratila v zemích dodavatelů, za práci poradenských firem a dodávky technologií. Celková úspěšnost banky podle zprávy jejího bývalého viceprezidenta Willi Wapenhanse (5) z roku 1992, na základě prověření 1800 půjček, do kterých banka ve 113 zemích investovala 138 miliard dolarů, je podle kritérií samotné Světové banky 63%. Z 66 zemí, které dostávaly půjčky Světové banky po více než 25 let, se pouze v 29 znatelně zlepšila ekonomická situace, ale zároveň se prakticky ve všech zemích zhoršuje sociální situace chudých, tedy těch, kterým banka měla pomáhat.

V současnosti jsou realizovány stavební projekty, financované Světovou bankou, které si podle jejích vlastních statistik, které jsou tradičně podhodnocené, vyžádají nucené nebo násilné vysídlení 3,2 milionu lidí.

Poznámky:

1) Poslední generace 12/95.

2) EKONOM, 21/2000, „Kolotoč miliard s kredity uhlíku“

3) MFDNEs, 21.8. 2000, Milan Kruml „Led kolem severního pólu taje.“

4) CEE Bankwatch Network Mail 3/200, „Když řeky vyschnou.“

5) Nebezpečné okno do vesmíru, EKONOM 25/2000.

6) Patrick Mcully „Nákladná a špinavá energie“, Sedmá generace č. 6/99.

7) Tamtéž

8) Pavel Přibyl , „Jiná zpráva o Světové Bance“, http://globalizace.ecn.cz

WTO – Světová obchodní organizace

World Trade Organisation – WTO – vznikla v roce 1995 jako dítě Uruguayského kola jednání Všeobecné dohody o clech a obchodu (General Agreement on Trade and Tarrifs – GATT), které rozšířilo původní jednání o clech a kvótách i na oblasti, o níž se v obchodnické hantýrce hovoří jako o „necelních překážkách obchodu.“ Přeloženo do normální řeči, spadají sem například normy o zdravotní nezávadnosti výrobků, výrobní normy, nařízení o použití vybraných daní, investiční politika, bezpečnost práce apod. Pravidla WTO, jejímiž členy v roce 1998 bylo 134 zemí (34 dalších mělo status pozorovatele), pak mají jedinou hlavní roli – omezit kroky, které mohou jednotlivé vlády nebo další subjekty podniknout v necelní politice. Oficiálně se ve WTO rozhoduje konsensem, klíčová rozhodnutí však učinily rozvinuté země, zejména tzv. Čtyřka (The Quad) – Spojené státy, Kanada, Japonsko a EU – samozřejmě za zavřenými dveřmi.

Existuje mnoho důkazů o tom, že recepty, které WTO prosazuje – a které se nikterak nevymykají z toho, co prosazuje Mezinárodní měnový fond – zásadním způsobem škodí nejen pracujícím lidem v oblasti bezpečnosti a hygieny práce, ale mají dopady i na životní prostředí a postupující centralizaci rozhodování. Velkou mezinárodní pozornost si získaly zejména čtyři případy, jejichž řešení se WTO ujala: případ norem pro ochranu ovzduší v USA, spor o růstový hormon v hovězím mase mezi USA a EU, spor o „želví protekcionismus“ USA při dovozu krevet a nakonec případ banánů z Karibiku.

Shrňme, že jediným úkolem a důvodem existence WTO, je liberalizovat obchod v co největší míře bez ohledu na jakákoli „mimoekonomická“ kritéria, tj. sociální práva obyčejných lidí, ekologii atd.

Případ norem na ochranu ovzduší –Venezuela napadla v USA platný zákon o čistém vzduchu, který nutil rafinérie produkovat čistší benzín. Argumentovala tím, že zákon omezuje možnosti zahraničních rafinérií prodávat svoji produkci do USA. V důsledku rozhodnutí WTO musely USA stížnosti vyhovět a zmíněný zákon zrušit.

Spor o růstový hormon v hovězím mase – USA protestovaly proti evropskému zákazu prodeje hovězího, vypěstovaného za použití uměle získaného růstového hormonu. Jakkoliv se zákaz vztahoval na veškerou produkci, nikoliv jen na USA, rozhodla WTO o tom, že EU neprokázala škodlivost tohoto masa a od května 1999 mu musela otevřít cestu na trh.

„Želví protekcionismus“ – čtyři asijské státy podaly stížnost na v USA platný zákon o ochraně ohrožených druhů, který zakazuje prodej krevet, ulovených způsobem, zabíjejícím i mořské želvy z čeledi karetovitých. WTO v roce 1998 rozhodla, že USA mohou sice chránit želvy, ale nikoli tímto způsobem.

Banány z Karibiku – USA kritizovaly fakt, že EU preferuje banány ze svých bývalých kolonií v Karibiku, což diskriminuje její velké pěstitele. Na dodávkách banánů do Evropy dnes závisí živobytí zhruba 200.000 malých rolníků z velmi chudých zemí karibské oblasti. WTO následně povolila USA zavést sankci 200 milionů dolarů proti EU a přinutit ji zavést i v této oblasti naprostou liberalizaci.

WTO během své existence rovněž zakotvila několik dohod, které dále posilují bezohledné působení kapitálu. Jedná se například o Dohodu o duševním či intelektuálním vlastnictví (TRIPS), která stanoví (zejména pro oblast výroby léčiv), vymahatelná globální pravidla v oblasti patentů a autorských práv. TRIPS vyhrazuje držiteli patentu po velmi dlouhé časové období monopolní právo na prodej svého výrobku. TRIPS nutí země, jako například Indie, Argentina nebo Brazílie, aby nevyvíjely vlastní léčiva a spoléhaly se pouze na dovoz. V tomto případě je ve hře zejména sada léků, omezujících chorobu AIDS, které jsou díky dohodě TRIPS natolik drahé, že jejich použití v zemích III. světa nepřichází v úvahu. V posledních letech ve III. světě podle údajů OSN umírá ročně 17 milionů lidí na ve vyspělých zemích snadno léčitelné choroby. Podle údajů nevládních aktivistů jen během čtyřdenního zářijového zasedání MMF v Praze zemře ve III. světě na běžné choroby 75.000 dětí mladších 15 let. Hlavním důvodem jsou vysoké ceny léčiv, které si tamější chudá populace vůbec nemůže dovolit.

Další dohodou s destruktivními dopady je Dohoda o zemědělství. Ta omezuje možnost provádět nezávislou domácí zemědělskou politiku, což přispělo ke koncentraci většiny potravinářského trhu do rukou několika obřích nadnárodních korporací, například Nestlé (mléko a mléčné výrobky apod.) nebo Monsanto (sojové boby apod.) Během prvních několika let existence WTO spadly ceny zemědělských komodit na rekordně nízkou úroveň, zatímco ceny potravin zůstaly stejně vysoké.

Uruguayské kolo jednání WTO určilo i pravidla, jak mohou či nemohou státy zacházet s vybranými daněmi. Podle těchto pravidel se při rozhodování o zakázkách nesmí brát v potaz politické, sociální, ekologické nebo další tzv. „mimoekonomické“ důvody, jako například upřednostnění recyklovaného papíru nebo zákaz dovozu výrobků z určitých států.

Díky soustředěným protestům prozatím nebylo zahájeno tzv. Kolo tisíciletí (Milleniary Round) WTO, závěrečná jednání, která by vedla k výraznému posílení pravomocí této instituce a pravděpodobně k plnému schválení agendy MAI – Mnohostranné dohody o investicích.

MAI – Mnohostranná dohoda o investicích

Další zlověstnou zkratkou je MAI – Multilateral Agreement on Investment – Mnohostranná dohoda o investicích. MAI je projednávána od roku 1995 skupinou 29 členských zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci (OECD) a rozvoj včetně České republiky. K nejvýznamnějším stoupencům MAI patří vlády a silné investiční skupiny z USA, Japonska a Evropské Unie. Za jednacím procesem stojí relativně malý počet mocných nadnárodních koroporací. Nejsilnějších 500 z nich se podílí na 80% zahraničních investic a 70% světového obchodu. 470 společností z této skupiny sídlí právě v zemích OECD.

Na počátku roku 1997 kanadští ekologové vynesli na veřejnost obsah hlavního dokumentu MAI. Všichni, kteří ho po odtajnění přečetli, byli minimálně silně znepokojeni. Tradiční politické elity došly k přesvědčení, že pokud by byl dokument přijat a světový obchod byl zcela liberalizován, jednotlivé státy by ztratily kontrolu nad tím, co se děje na jejich území. Na radikální odboráře a všechna hnutí odporu pocítily mrazivý závan návratu do 19. století. V polovině února 1998 proběhl Mezinárodní týden akcí proti MAI a od té doby je MAI oprávněným cílem protestů. Uveďme nyní některé ze základních bodů MAI:

Doložka nejvyšších výhod (Most favoured nation) – vyžaduje, aby signatářské země nakládaly se zahraničními investory z dalších signatářských zemí stejně vstřícně, jako se nakládá se nejprivilegovanějšími investičními partnery. Nesmí se tedy brát ohled například na etické hledisko (mnoho z nadnárodních firem podporuje otevřeně diktátorské režimy) nebo na špatné zkušenosti s konkrétní firmou z místa jejího předchozího působení.

Možnost žalovat jednotlivé vlády, bude-li se investor domnívat, že ten který krok či právní norma porušuje ustanovení MAI. Roli jistého precedentu hraje případ americké společnosti Ethyl Corporation, která v souladu s velmi podobnými ustanoveními Severoamerické dohody o volném obchodu (North American Free Trade Agreement – NAFTA) žaluje kanadskou vládu o 251 milionů dolarů za údajné škody, jež měla utrpět zákazem používání aditiva MMT do pohonných hmot. Podle kanadské vlády se přitom jedná o nebezpečný toxin. Ethyl nicméně považuje zákaz za krok srovnatelný s „nezákonným vyvlastněním svého majetku.“

Známý český sociolog Jan Keller přímo v této souvislosti uvádí (1): „Vezměme si zcela fiktivní příklad. Řekněme, že by existovala nadnárodní těžařská firma, která by měla eminentní zájem dolovat zlato třeba v Prachaticích. Hrozilo by přitom riziko, že příroda v okolí Prachatic se začne k nerozeznání podobat přírodě v okolí severočeské Bíliny. Zatím má stát ještě určité prostředky, jak firmu ve vší slušnosti z katastru Prachatic vyprovodit. Pokud by však byl přijat dokument typu MAI, byly by pravomoci českého státu srovnatelné s možnostmi kterékoli železniční lampárny. Zákaz těžby zlata v Prachaticích by byl právníky dotčené nadnárodní firmy označen za mimoekonomickou bariéru obchodování. Ekonomové firmy by vzápětí vyčíslili ztráty, jež jejich společnosti ze zákazu těžby vyplynuly. Český stát by byl pohnán před neveřejný obchodní soud v Ženevě, který by rozhodl o výši pokuty, kterou je třeba za to, že Prachatice byly zachráněny, nadnárodní firmě zaplatit. Vše by se dělo ve jménu svobody podnikání a ve jménu liberální deregulace světového obchodu.“ Doplňme, že „fiktivní“ příklad Jana Kellera se velmi podobá situaci, která nastala v jihočeských Kašperských Horách, kde chtěla česká divize nadnárodní společnosti TVX Gold těžit zlato kyanidovou metodou.

Členské státy mají být povinny otevřít zahraničnímu kapitálu naprosto všechna hospodářská odvětví, včetně těžby přírodních zdrojů, televizního a rozhlasového vysílání či například obchodu s nemovitostmi nebo trhu s byty.

Zrušení všech omezení pro odliv zisků do zemí s nižší daňovou kvótou a celkový pohyb kapitálu. Společnosti by měly mít možnost neomezeně přemisťovat finanční prostředky či výrobu. V praxi to znamená, že jakýkoli požadavek např. ze strany odborů nebo nespokojených zaměstnanců může být vyřešen pohrůžkou zrušení výrobních kapacit v dané lokalitě. (2) Volný pohyb kapitálu v případě MAI znamená i to, že investor nebude muset splnit dnes obvyklou podmínku vpuštění do dané země, závazek reinvestovat část zisku do dalších výrobních kapacit (tzv. offsetové programy)..

Signatářské státy by byly povinny zasáhnout proti jakýmkoli sociálním nepokojům v dané oblasti, ohrožujícím „ekonomické zájmy“ investora. Pod pojmem „mimoekonomická bariéra“ se může skrývat takřka vše – od negativního územního rozhodnutí starostky malé místní obce až po stávku dělníků za lepší pracovní podmínky nebo důstojné mzdy. Představme si například, že v době stávky v dole Kohinoor by Česká republika již byla členem MAI. Nadnárodní Apian Group, která vlastní rozhodující podíl v Mostecké uhelné (MUS) by nemusela s nikým vyjednávat, ani se ohlížet na protesty veřejnosti. Ředitel dolu Kohinoor by jednoduše zvedl sluchátko a de facto nařídil policii důl násilím vyklidit. Pokud policie situaci nezvládne, je signatářský stát povinen vyslat v tomto případě na stávkující dělníky armádu. Jinak se vystavuje vysoké pokutě.

MAI znamená maximální otevření se signatářských zemí zájemcům o investice. V textu MAI je tato zásada popsána tak neurčitě, že z ní plynou i důsledky, pohybující se na pomezí hororu a totalitních utopií typu „1984“ od George Orwella. Představte si například, že investor by měl právo patentovat genetický fond velkého množství druhů zvířat a rostlin dané země. V praxi by to znamenalo, že byste například museli platit poplatky za jabloň, kterou máte na zahradě nebo za určitý druh slepic a hus, nebo i za domácí zvířata – určité rasy psů a koček.

…

Podle plánu měla být jednání o MAI uzavřena koncem dubna 1998, konečné úpravy pak provedeny v průběhu letních a podzimních měsíců. K oficiálnímu podpisu dohody mělo dojít v listopadu 1998. (3) Zahájení závěrečné fáze rokování však přineslo tolik výhrad a rozporů, že MAI nebude jen tak brzy uzavřena. Svoji roli také hraje úmyslné mediální ticho ze strany budoucích signatářů MAI, protože obsah dohody je tak pobuřující, že se proti ní postavily například i tradiční žluťácké odborové svazy, jako ČMKOS (Českomoravská konfederace odborových svazů).

Důležité je, aby čas projednávání MAI za zavřenými dveřmi skončil a dohoda se stala objektem soustředěné kampaně a útoku všech jejích budoucích obětí. Z původně utajovaných jednání se mimo jiné i použitím Internetu podařilo během několika dnů udělat věc veřejnou.

Organizací, která by dohlížela na naplňování principů MAI, není nikdo jiný, než nám již dobře známý Mezinárodní měnový fond (MMF). Fond, který dnes čelí tvrdé kritice, poukazující na to, že se jedná o zbytečnou až nebezpečnou instituci, by tak získal nový důvod své existence.

V čem tkví hlavní nebezpečí MAI? Pokud bude světový tok financí zcela liberalizován, stane se finanční systém ještě více labilnější a každá další finanční krize – proporcionálně tvrdší a rozsáhlejší - bude v duchu strategie MMF vyžadovat mnohem větší sanační zásahy. Po kolapsech v Mexiku a Jihovýchodní Asii, které vyvolala politika, prosazovaná MMF, si tak MMF chystá cestu k další éře „rozvojových“ půjček, krátce řečeno, kolo zadlužení se bude točit dál a politické zadání MMF – připoutat chudé a rozvojové země k vládnoucí třídě Velké Triády (USA, Japonsko, EU) – bude bezezbytku naplněno. (4)

Smlouva by odstranila poslední překážky na cestě k nadvládě nadnárodních monopolů. Velký kus této cesty se ostatně podařilo urazit. Zatímco v polovině 60. let kontrolovaly velké nadnárodní firmy pouze 17% světového hrubého domácího produktu, v roce 1984 to již bylo 24% a v roce 1995 téměř 33%. Přitom za polovinou velkých přímých investic do lokálních ekonomik stojí pouhé 1% nadnárodních firem. Během 20 let, během nichž by museli původní signatáři MAI dohodu dodržovat, by se kapitálu v jeho nadnárodní formě podařilo stát se takřka naprostým pánem ekonomiky. I když se dnes MAI zdá být „spící“ záležitostí, je nutné být maximálně ostražitý. To platí pro všechny, kteří se nechtějí stát loutkou v rukou naprosto mobilního a ničím neomezovaného kapitálu.

Poznámky:

1) Jan Keller „Globalizace s příchutí slzného plynu“, http://www.volny.cz/l_kopecky/global/SEATTLE.html

2) Sedmá generace, 3/98, „Multilateriální dohoda o investicích – za práva korporací bez povinností.“

3) Maine R., The OECD Multilateral Agreement on Investment (MAI), Oxfam, London 1997

4) Jan Keller „MAIgalomanie“, Sedmá generace 8/98

Globální a katastrofy a zločiny proti lidskosti -

aneb projekty, které měly přinést prosperitu

Přehrada Chixoy

Přehrada Chixoy na řece Rio Negro je jedním z nejotřesnějších případů, kdy projekt Světové banky skončil nejen devastací přírody, ale přímo genocidou původních obyvatel. Guatemalský Národní institut pro elektrifikaci (INDE), státem vlastněná společnost, v roce 1975 oznámil záměr vystavět na řece Rio Negro přehradu Chixoy. Půjčku vládě na projekt poskytla Interamerická banka, což bylo 105 milionů dolarů v roce 1978 a 70 milionů dolarů v roce 1981, Světová banka poskytla v roce 1978 celkem 72 milionů dolarů a 44,6 milionu v roce 1985. Italská společnost Cogefar Impersit půjčila 8 milionů dolarů.

Již v prvním roce se náklady vyšplhaly z původních 270 milionů dolarů na 800 milionů dolarů. Přehrada nakonec stála neuvěřitelných 1,2 miliardy dolarů, tedy o celých 521% více, než bylo plánováno. Od stavebních nákladů musíme odečíst 300-500 milionů dolarů, které padly na úplatky. (1) Elektrárna nikdy nepracovala z více než 70% výkonu a její životnost pravděpodobně příliš nepřesáhne 20 let. V závěrečné zprávě k projektu, kterou vydala Světová banka se píše „přehrada Chixoy se ukázala být ekonomickou katastrofou.“

Kvůli nádrži o rozloze 1400 hektarů mělo začít „nový život“ 3445 lidí, žijících na březích řeky Rio Negro. Proti stavbě i proti nucenému vysidlování se jako jediní postavili lidé z osady Rio Negro, což jsou achijští Mayové. Investoři bez skrupulí volili nejdrsnější způsoby, jak se domorodců zbavit. Neváhali vyvolat ozbrojené konflikty mezi komunitami, či označit usedlíky z Rio Negra za příslušníky guerillových skupin. V 80. letech se to rovnalo vyřčení rozsudku smrti, protože v zemi vládnul vojenský režim. V roce 1981 vláda zřídila takzvané Civilní obranné hlídky, které zasahovaly proti vůdcům komunit, církevním představitelům lidskoprávním aktivistům a dalším.

Celé tři roky se ve jménu stavby přehrady odehrávalo nesmyslné vyvražďování Mayů.

Březen 1980 – vojenská policie z jednotky, operující u staveniště zastřelila v Rio Negro 7 lidí.

Červenec 1980 – INDE požádal představitele komunity, aby přišli do jeho kanceláře prodiskutovat pozemkové nároky obyvatel Rio Negra. Zmrzačená těla obou mužů se našla po týdnu. Takzvaný Libro de actas, dokumenty, evidující vlastnictví půdy, které sebou na jednání nesli, zmizely.

Únor 1982 – místní vojenský činitel poslal 73 žen a mužů, do vesnice Xoxoc, se kterou měla komunita Rio Negro od nepaměti nepřátelské vztahy a konflikty kvůli pozemků. Ve vesnici na ně čekali ozbrojení příslušníci tzv. Civilních obranných hlídek, utvořených vládou z místních obyvatel. Mučení, znásilňování a vraždění, spáchané hlídkami, přežila jen jedna žena.

Březen 1982 – do Rio Negra přijelo 35 vojáků, kteří zbývající ženy a děti vyhnali na kopec nad vesnicí a brutálně povraždili. Při tomto masakru přišlo o život 70 žen a 107 dětí. Dvěma ženám se podařilo zachránit útěkem a 19 dětí skončilo ve vesnici Xoxoc jako otroci.

Květen 1982 – Zmasakrováno bylo dalších 82 lidí.

Září 1982 – 92 lidí, z toho 35 osiřelých dětí, bylo v jiné vesnici nedaleko přehrady postříleno kulomety nebo upáleno.

Každý desátý člověk, z celkového počtu nuceně přesidlovaných zemřel. Mnozí nepřežili převozy do nových vesnic. Krátce po posledním masakru v lednu 1983 se začalo s napouštěním nádrže. Po nátlaku OSN a nezávislých organizací vyslala Světová banka do Guatemaly komisi, která měla prošetřit, zda banka nese za tamní události nějakou odpovědnost. Závěr komise je, že žádnou. Představitelé banky o všech masakrech věděli, ale přičítali je na vrub politické situaci, přestože podrobné analýzy ukázaly, že důvodem byla jen blokace projektu stavby přehrady.

Guatemalská armáda v Rio Negru v zájmu Světové banky a jejího přihlížení a tiché podpory prováděla zločin plánování a provádění genocidy podle článku 11 příslušné konvence OSN.

Dnes zástupci banky v Guatemale zvažují, zda se věcí vůbec dále zabývat, protože „téměř všechny přesídlené obce dosáhly životní úrovně, kterou měly v roce 1976, kdy přesuny začaly, nebo ji brzy dosáhnou.“ Jinými slovy, ačkoli ti, kteří masakr přežili, 20 let trpěli extrémním strádáním, terorem a vraždami svých nejbližších, Světová banka si myslí, že už za nic nenese odpovědnost, protože „pomohla přeživším dostat se zpátky na životní úroveň, kterou měli před 20 lety.“

1) International Rivers Network a Kampaň za reformu Světové banky, zpráva „The Chixoy dam in Guatemala and the Maya Achí Genocide.“

Ropný projekt Čad-Kamerun

V rámci projektu má být v Čadu provedeno 300 ropných vrtů se záměrem čerpat až 225.000 barelů ropy denně a výstavba 1040 km dlouhého ropovodu, vedoucího přes oba státy k terminálu na pobřeží Atlantického oceánu. Trasa ropovodu protíná zemědělské oblasti i deštné pralesy, jejichž součástí jsou i území obývaná domorodými obyvateli. Zamýšlenými příjemci pomoci Světové banky jsou čadská a kamerunská vláda, mezinárodní konsorcium ropných společností, jehož členy jsou americké korporace ExxonMobil a Chevron a dále malajská společnost Petrobras.

ExxonMobil je největší nadnárodní ropná společnost na světě. Americká společnost Chevron je v současné době stíhána americkým federálním soudem pro porušení Mezinárodní úmluvy o lidských právech, když na její žádost nigerijská armáda krvavě zasáhla proti protestům civilního obyvatelstva, bouřícího se proti poškozování životního prostředí, způsobeného místní pobočkou Chevronu.

Politické klima v Čadu i Kamerunu se vyznačuje silnou nestabilitou a represemi proti civilnímu obyvatelstvu. Podle amerického Státního úřadu pro lidská práva bezpečnostní jednotky těchto státu bez soudů zabíjejí, zneužívají, mučí a znásilňují místní obyvatelstvo. Masakry stovek obyvatel v letech 1997-98 v oblasti, kdy se má ropa těžit, nikdy nebyly vyšetřovány. Bylo zmasakrováno 200 lidí s oficiálně udávaným cílem „zajistit mír a stabilitu.“ Vládní vojska a úředníci vyhrožují, že všichni, kdo se postaví proti těžbě ropy, mohou být popraveni. K vyhrožování dochází na pozadí povstání ministra obrany Youssoufa Togoimiho proti vládě Idrisse Debiho. Podle svědectví místních hrozí Debiho jednotky a úředníci popravou každému, kdo se nepostaví proti povstání a kdo bude vystupovat proti těžbě ropy.

Světová banka se nyní rozhoduje, jestli poskytne tomuto typu režimu, který otevřeně vyhrožuje genocidou odpůrcům projektu, půjčku ve výši 365 milionů dolarů či nikoli. Prezident Světové banky Wolfensohn při své květnové návštěvě Prahy přitom tvrdil, že právě přínos projektu pro místní populaci je silným argumentem pro to, aby banka projekt podpořila. Ve svém důsledku se jedná o stejné uvažování, jako kdyby podobná instituce za II. světové války váhala, zda půjčit hitlerovskému režimu na výstavbu plynových komor či nikoli.

Na začátku června letošního roku Světová banka projekt oficiálně podpořila a zahájila jeho realizaci.

Zlatý důl Lihir

Zlatý důl Lihir je povrchový důl na ostrově Lihir, vzdáleném 700 km od pobřeží Papui-Nové Guineje. Na ostrově žije asi 5500 lidí, z nichž většina se živí zemědělstvím. V roce 1997 Světová banka uvolnila celkem 76,6 milionu dolarů na výstavbu dolu. Očekává se, že první fáze důlních činností potrvá 15 let. Během nich bude přímo do oceánu vysypáno 400 milionů tun odpadního kamene a toxické hlušiny, ačkoli je to obecně na celém světě zakázáno. Metodou těžby bude samozřejmě nechvalně proslulé kyanidové loužení, které letos zapříčinilo mj. strašlivou ekologickou katastrofu na maďarské řece Tisa. 64% vytěžené rudy nebude okamžitě zpracováno a z uložených hald se tedy začnou uvolňovat těžké kovy. Tyto látky se budou spolu s další odpadní vodou z běžné důlní činnosti vypouštět do oceánu. Očekává se, že v lihirském dole vznikne 341 milionů tun odpadního kamene. Většina tohoto materiálu bude shozena do moře asi 1,5 kilometru od pobřeží. 4 nákladní lodě budou postupně shazovat 1400-4600 tun za hodinu.

Zlato se bude loužit každý rok za použití 1785 tun vysoce toxického kyanidu sodného. Vznikne tak nejméně 89 milionů tun toxické hlušiny, která bude „ukládána“ do moře v hloubce 125 metrů pomocí potrubí. Je zřejmé, že dojde k otrávení zemědělské půdy. Světová banka hodlá zajistit 1200 nových pracovních míst, z toho 1/3 až ˝ pro místní lidi. Na 5500 lidí, připravených o zdroj obživy, tedy připadne maximálně 600 pracovních míst.

V červenci 1998 rozhněvaní drobní rolníci z Putputu, vesnice poblíž dolu, dočasně zastavili důlní činnost. Práce ale byly po jejich odchodu obnoveny.

Zlatý důl Omai

Povrchový důl Omai, který je druhým největším povrchovým dolem v Jižní Americe, se nachází v odlehlé oblasti, téměř 160 km jižně od Georgetownu, hlavního města Guayany. Investoři, z nichž je hlavní Omai Gold Mine, Ltd., doufají, že během 11 let vytěží každý rok více než 7 tun zlata. Světová banka v roce 1992 uzavřela dvě pojistné smlouvy v celkové výši 44,8 milionu dolarů, které mají chránit majitele před politickými změnami a mimoekonomickými zásahy do těžby. V Omai se zlato opět extrahuje za použití kyanidu. Odpad se zbytky kyanidu se rozředí a uloží od jílového odkaliště. Firma Omai spoléhá na to, že se kyanid sám rozloží namísto, aby se aktivně snažila snížit jeho množství v odpadních vodách. Vzniká tak riziko ohrožení životního prostředí a lidského zdraví. Riziko se ostatně projevilo v roce 1995, kdy se díky chybné konstrukci protrhla hráz jednoho z odkališť a vytekly 3 miliony metrů krychlových látek kontaminovaných kynaidem do řeky Omai, přítoku největší guayanské řeky Essequibo. Tyto řeky poskytují pitnou vodu mnoha obyvatelům, stádům dobytka a divokým zvířatům. Říční ryby a korýši jsou pro mnohé zdrojem potravy. Tato nehoda, která si vyžádala tři oběti otravy kyanidem, byla svým rozsahem největší ze čtyř, které se v roce 1995 odehrály. Dohromady bylo únikem kyanidu postiženo 23.000 lidí.

V Guayaně dnes působí 32 zahraničních těžařských společností a velkokapacitní těžba je díky nátlaku ze strany MMF povolena na neuvěřitelných 10% rozlohy země. MMF tak za léta své „pomoci“ dosáhl hlavního cíle – učinit v roce 2000 těžbu nerostů klíčovým odvětvím guayanského hospodářství. Podobný osud potkal i africké Pořeží Slonoviny, kde bylo od roku 1995 vydáno na 80 povolení k průzkumu pro 27 zahraničních těžařských společností.

Zlatý důl Kumtor

Zlatý důl Cameco/Kumtor, je jedním z největších světových nalezišť zlata. Nachází se v pohoří Ťan-Šan v Kyrgyzstánu. Světová banka na projekt poskytla dohromady 85 milionů dolarů hlavnímu investorovi, firmě Cameco, z toho 45 milionů coby pojištění politických rizik. Za poslední dva roky došlo na Kumtoru ke třem únikům chemických látek. Nejvážnější nehoda se stala v květnu roku 1998, kdy z firemního kamionu vyteklo 1,7 tuny vysoce toxického čistého kyanidu sodného do řeky Barskaun, místního zdroje pitné a závlahové vody. Kyanid poté plynul dále do největšího jezera v zemi, Izyk-Kul. Zdravotní zařízení v Kyrgyzstánu oznámily 4 úmrtí na následky otravy kyanidem. Podle různých zpráv muselo být po nehodě ošetřeno 2600 lidí. Kumtorská důlní společnost informovala vládu, místní zdravotní zařízení a obyvatele až několik hodin po nehodě.

K druhé nehodě došlo v červenci roku 1998, kdy uniklo 70 lidů kyseliny dusičné. Třetí nehoda se stala v lednu 2000, kdy se na mostě převrátil kamión a z něj uniklo téměř 1500 kg dusičnanu amonného do prostoru mezi dolem a vesnicí Barskun. Dusičnan amonný je třaskavá látka, velmi škodlivá pro vodní organismy.

Nová globální ekonomika – spekulativní „kasínový kapitalismus“

V předchozích kapitolách jsme hovořili o ohromných projektech, vodních nádržích, volném obchodu se vším možným zbožím, o bourání jakýchkoli mimoekonomických bariér, které by bránily kapitálu využívat bez omezení lidské i přírodní zdroje. Nyní se budeme věnovat dalšímu rysu globalizovaného kapitalismu – masivní spekulativní pseudoekonomice, mezinárodním finančním trhům.

Denně se na světových finančních trzích vymění více než 1,5 bilionu dolarů, z nich 95% tvoří spekulativní transakce, které žádným způsobem nepřispívají k rozvoji, výrobě atd. 95% finančních operací má tedy čistě spekulativní charakter a nevytvářejí se při nich naprosto žádné hodnoty. Tyto virtuální peníze nejsou ve své podstatě ničím jiným, než bity informací na harddisku serveru newyorské nebo frankfurtské burzy. Jejich základem není žádná práce, žádné výrobky, žádné vytěžené suroviny, jsou prostě a jednoduše uznanými zárukami na ještě nevyrobené zboží, na ještě nesklizené plodiny. Pokud tyto záruky padnou, „peníze“ zmizí ze světa.

V době, kdy zlatý měnový standard je minulostí, jsou „bonds“, „swaps“, „futures“, „derivates“ – tyto nové „globální peníze“ de facto spekulativními cennými papíry, v nichž se každý den otáčí biliony dolarů. Samy však mají hodnotu jen čistě symbolickou, nejsou ničím zaručeny. Ve své podstatě za nimi stojí jen kulomety a tanky států skupiny G8, zajišťujících „pořádek“ ve vykořisťovaných a zadlužených zemích III. světa. Spekulanti, prodávající a nakupující dejme tomu sudánskou bavlnu z potenciální sklizně roku 2001 nebo akcie a těžební práva určitých společností na dolování zlata v Zaire, jsou lidé naprosto a dokonale neproduktivní – výsledkem jejich manipulace s hodnotou akcií není vůbec nic jiného, než vlastní obohacení.

Abychom převedli tato čísla do srozumitelného příkladu, uvádíme jednoduché vysvětlení podstaty globální spekulativní operace podle brazilského ekonoma Marcusa Arrudy (1) Ten uvádí: „Bublinu mezinárodní spekulace dnes vytvářejí všechny peníze, které obíhají svět, hledajíce příležitost, jak se rozmnožit bez námahy, bez produktivní práce, bez tvorby skutečného bohatství, pouhou změnou vlastníků, spekulacemi s cizí měnou a s výrobky, které teprve budou vyrobeny a předány v budoucnosti, s dlužními úpisy již předlužených zemí, s penězi drogových mafií, s penězi za zbraně a za jiné nelegální a nemorální činnosti a služby. Jejich celkovou výši nelze spolehlivě změřit, ale dnes je odhadována téměř na 100 bilionů dolarů.“

Marcos Arruda ve svém článku jednoduše vysvětlil princip, pomocí něhož tyto fiktivní peníze ovládají světovou ekonomiku. Představte si, že…

1) Když pan Novák půjčí dnes své švagrové paní Novákové 100 milionů korun a ona současně půjčí protihodnotou stejných 100 milionů jemu, kde se vzalo těchto 200 milionů?

2) Když se oba zaváží, že půjčku vrátí za rok zpět s 50% úrokem, tedy každý 150 milionů, kde se za rok vezme těch 2x50 milionů.

3) Když pan Novák půjde se svoji pohledávkou na 100, resp. 150 milionů, které má za paní Novákovou, do banky B1 a oni mu tam za tuto pohledávku půjčí 50 milionů na postavení obytných domků, kde se vezme těchto dalších 50 milionů?

4) Když si nyní pan Novák bude sám sobě jako řediteli stavební firmy platit tak vysokou mzdu, že zkrachuje (což není trestné) – kam se podělo 50 milionů z banky B1?

5) Když nyní banka B1 půjde za paní Novákovou,aby z jejího majetku uhradila 50 milionů, které půjčila panu Novákovi a paní Nováková vydá bance dluhopis na 100-150 milionů na pana Nováka, který právě zkrachoval a paní Nováková nemá jiný majetek, vydělá na tom banka B1 nebo ne? A co se čím uhradí?

6) Když nyní banka, která přišla o 50 milionů, půjčených panu Novákovi, které pan Novák sám sobě vyplatil jako mzdu, zkrachuje a ohlásí bankrot, takže 50.000 jejích vkladatelů, kteří každý vložili po jednom tisíci korun, svůj tisíc nikdy nedostane, kam se poděly ony peníze?

7) Když však vláda rozhodne, že banku B1 zachrání a oněm 50.000 vkladatelů vyplatí alespoň 400 každému, kde se vezme oněch 400 z 1000x50.000, tedy 20 milionů?

8) Když dluh banky B1 převezme banka B2, která jej postupně uhradí tak, že bude nyní půjčovat dráže, kdo zaplatí rozdíl?

9) Pokud se vláda rozhodne uhradit těch 20 milionů tak, že zprivatizuje třeba banku B3 tím, že ji prodá do Japonska a aktiva té banky, pro které si ji japonská banka koupila – tedy celoživotní úspory mnoha lidí – prodává vláda někomu, aby na nic vydělal, kdo oněch 20 milionů zaplatí nyní?

10) Pokud nyní již pouze japonská banka B3 zkrachuje, co dostanete zpět, pokud v ní náhodou máte nějaké peníze?

11) Pokud budete onu japonskou banku „svobodně a demokraticky“ žalovat, jako „rovný s rovným“, u mezinárodního arbitrážního soudu ve Stockholmu – prostřednictvím povinného advokáta, který dostává minimálně 5000,- Kč za půlhodinu práce a zahajovacím poplatkem 700.000 korun na náklady řízení a s výhledem na zahájení řízení asi za 4 roky, jakou asi naději budete mít proti bance B3, která se mezitím promění v banku B4, která se spojí s bankou B5, takže se z japonské banky promění třeba v banku bahamskou?

12) Kde se vzaly všechny ty obíhající peníze?

13) Jaké skutečné hodnoty vznikly v tomto procesu?

14) Kdo a jak na tom všem vydělal? Kdo a jak se přiživil? Kdo nakonec všechny tyto výdělky zaplatil?

…

Nejvýraznějšími projevy disfunkčnosti globálního finančního kasínového systému byly na sebe navazující rozsáhlé krize v Jihovýchodní Asii, Rusku a Jižní Americe, které znovu nebezpečně rozkývaly ekonomiku mnoha zemí a srazily další miliony chudých do ještě větší bídy.

Joseph Stiglitz (2), bývalý vrchní ekonom Světové banky v době těchto krizí, které byly nejtěžší globální ekonomickou krizí za poslední půlstoletí se dnes na jejich adresu vyjadřuje velmi ostře.

Počátky krize se projevily v červenci 1997 v Thajsku. Několik dní předtím byla otřesená česká koruna přinucena opustit fluktuační pásmo a nechat se volně unášet trhem. Země Jihovýchodní Asie za sebou měly tři desetiletí vysokého ekonomického růstu. Na začátku 90. let liberalizovaly finanční a kapitálové trhy. Ne proto, že by potřebovaly přitáhnout více fondů, ale proto, že byly pod mezinárodním tlakem, včetně Ministerstva financí USA. Tyto změny podnítily příliv krátkodobého globálního spekulativního kapitálu, který hledá co nejrychlejší a nejvyšší bezprostřední výnosy. Thajsku tento krátkodobý kapitál pomohl vyvolat například neudržitelný růst trhu s nemovitostmi. Pak bublina splaskla a kapitál začal stejným tempem mizet. Rázem všichni vkladatelé chtěli vidět své peníze, nebyly zdroje na další výstavbu apod., začala panika na burze, začaly klesat ceny akcií a krize byla na světě.

Předchozí zkušenost s finanční krizí pocházela z Latinské Ameriky 80. let, když obrovské veřejné deficity a uvolněná měnová politika vyvolaly nekontrolovatelnou inflaci. MMF v Thajsku začal požadovat stejná „nápravná“ opatření – tj. nové drastické škrty v sociální sféře a zpřísnění monetární politiky. S postupme krize ordinoval stejný postup dalším zemím, přestože narůstaly důkazy o jeho selhání. Chyba spočívala už v tom, že na rozdíl od Latinské Ameriky tyto státy měly rozpočtové přebytky. V Thajsku vláda měla takové rozpočtové přebytky, že blokovala přísun ohromného množství investic na školství, zdravotnictví a další infrastrukturu, které mají podstatný význam pro hospodářský rozvoj. Přísná monetární politika v Thajsku fungovala už léta. Inflace byla nízká. SAP tedy znovu dopadly na obyčejné pracující lidi a způsobily další chudobu.

Stiglitz se podle svých slov tomuto vývoji snažit zabránit a zablokovat použití tohoto receptu, prosazovaného „byrokraty z MMF,“ ale narazil na neviditelnou bariéru, kde se jeden vymlouval na druhého. Vedoucí činitelé tvrdili, že na ně tlačí Rada výkonných ředitelů, kde působí lidé, jmenovaní ministry financí jednotlivých zemí. Od přátel z těchto řad zase slyšel, že to jsou naopak oni, kdo je pod tlakem vedení MMF.

Kořeny krize v Rusku vidí Stiglitz v tom, že v zemi proběhla rychlá a naprosto živelná privatizace na popud Ministerstva financí a MMF, čímž bylo umožněno, aby nad státním majetkem získala kontrolu malá skupina oligarchů. Byla provedena liberalizace kapitálových trhů a usnadnila tím oligarchův drancování hospodářství. Zatímco vláda nebyla schopna vyplácet důchodce, oligarchové ukládali peníze získané tunelováním podniků a prodejem vzácných přírodních zdrojů, na konta na Kypru a ve Švýcarsku. Tak se začal globální kapitál z Ruska odlévat opět tempem, srovnatelným s jeho úprkem z Thajska. Zhroucení kapitálových trhů v Rusku a masivní devalvaci rublu se mělo znovu řešit balíčkem SAP. Hrubý domácí produkt vlivem této krize klesl na 50%. Zatímco na konci nevábné sovětské éry žila pod hranicí chudoby jen 2% obyvatelstva, takzvaná „reforma“ přinesla růst chudoby téměř na 50% a mezi dětskou populací to byla více než polovina těch, kdo se dostali pod hranici chudoby.

Rusko se z krize prozatím dostalo jen díky vysokým cenám ropy a devalvací rublu, která ožebračila nejširší vrstvy obyvatelstva, už jen proto, že 70% maloobchodně prodávaných potravin v Rusku pochází z dovozu a jejich cena se odvozuje od západních měn.

Ve všech těchto případech se projevuje jeden zásadní příčinný fenomén - kapitál, konkrétně souznění jeho dvou forem: na jedné straně klasického „lokálního“ kapitálu, získaného klasickou gangsterskou cestou – vykořisťováním a tunelováním, privatizací a krádeží – a na druhé straně novodobého „mobilního“ kapitálu, ze své podstaty se přelévajícího, majícího jen virtuální hodnotu, založenou na fiktivních závazcích a dluzích z cenných papírů.

Ve všech finančních krizích, o nichž jsme s zmínili, nelze jednotlivé národní vlády prohlásit za protihráče kapitálu, zejména jeho nadnárodní formy. Ruská i thajská vláda nepodnikly nic proti opatřením MMF a SB a liberalizovaly všechny kapitálové trhy. S prosbami o návrhy řešení se obracely znovu jen na brettonwoodské instituce. Nepřipustily jiný styl „řešení“, než programy SAP.

Globální vládnoucí třída, především politické elity z  tzv. Velké Triády – USA, Evropa, Japonsko – dosud pomocí svých hlasovacích práv v MMF a podobných institucích, svého technologického náskoku a „svých“ nadnárodních společností, odvádějících daně do státní pokladny - vládne světu nebo si to alespoň myslí. Mnoho politiků otevřeně zastupuje zájmy nadnárodních korporací, mnoho jiných politiků si stále myslí, že by měli dostat nadnárodní korporace pod svoji kontrolu. Dnes se spíše prosazuje první trend, kdy mocné tradiční politické strany a s nimi spjaté zájmové skupiny pochopily, že mohou a musí hrát jen roli policisty pro nadnárodní korporace, že se s nimi mohou dohodnout na účelovém a výhodném partnerství. V žádném případě to neznamená, že stát někdy byl a někdy bude protipólem kapitálu. Vznikl, existoval, existuje a jako její konstitutivní prvek bude v rámci jakékoli třídní společnosti stále existovat jako struktura, která kapitál posvěcuje a chrání.

V Berlíně se letos konala konference o „Moderním vládnutí v 21. století.“ Zde se probíraly právě námi zmiňované otázky. Na ní se mělo za přítomnosti špiček států G8 rozhodnout, jak se představují moderní vládnutí sociální demokraté a levicoví liberálové. (2) Původní záměr zněl, že vládnutí se bude stavět na posílené kontrole finančních trhů. I elity G8 si již uvědomují, že současný globální kapitalistický finanční trh představuje obrazně řečeno splašeného koně, které se řítí neznámo kam a může podupat i je samé. Americký prezident Bill Clinton, německý kancléř Gerhard Schroeder, ani předseda vlády Lionel Jospin, již nedoufají, že by mohli tomuto koni nasadit otěže. Každou vteřinu na finančních trzích proudí miliardy dolarů, které se zmnožují, ztrácejí a pak se bleskově objevují v podobě investic tam, kde lze v dravém proudu kapitalistické globalizace maximalizovat kapitálové výnosy. Státníci, kteří přijali Schroederovo pozvání, se sami cítí, jako hráči na tenise, kteří otáčejí hlavami za tenisovými míčky miliard dolarů.

Závěry konference zůstaly dosti otevřené. Na jednu stranu se v Berlíně projevila bezmoc starých mocenských elit vyškrábat se na své staré místo na vrcholku globální mocenské pyramidy, vyšvihnout se do sedla. Zdá se ale, že v zásadě vítězí jejich realismus a jsou ochotni se volky nevolky podělit o moc se šéfy nadnárodních korporací.

Na druhé straně Clinton, Blair, Schroeder ani Jospin nejsou politováníhodní rytíři smutné postavy. Jsou to monarchové, kteří se ke svému žalu stali oligarchy a museli na svoji rovinu vyzdvihnout další sobě rovné – šéfy nadnárodních korporací. Stát a kapitál, který se nyní stal globálním, vždy otevřeně byl a stále je dvojicí rovnocenných partnerů, kteří se navzájem potřebují a doplňují.

Poznámky:

1) Svobodná Práce, časopis FSA-MAP, č. 17, „Jak se množí peníze“, podle WCC Echoes News 15/1999.

2) Joseph Stiglitz, hlavní ekonom Světové Banky v době krize, v článku „Stiglitz se obořil na MMF“, EKONOM 16/2000

3) Josef Veselý „Konec třetí cesty,“ EKONOM 23/2000,

Mediální a kulturní globální kontrarevoluce

V rámci našeho omezeného prostoru nemůžeme v celé šíři popsat roli médií a konzumní kultury v dnešní společnosti. Na toto téma byly popsány tisíce stran a myslíme, že přinejmenším cítí přítomnost trendů jako „amerikanizace“ nebo „mcdonaldizace“, což jsou proudy, které způsobují odkulturnění moderního člověka a likvidaci nebo pohlcení veškerých možných alternativ. Tím je efektivně likvidována tradiční a nezbytná vlastnost jakékoli kultury – diverzita, tedy různorodost a přítomnost několika řešení, variant, přístupů.

Prvním rysem, který se koneckonců bytostně vztahuje k dopadům působení kapitalistického systému, je styl mediálního zpravodajství o sociální katastrofě mezi i chudými lidmi jak na Jihu, tak na Severu a ekologické katastrofě.

Média a většina neinformovaných občanských organizací zhusta otázku chudoby a deprivace převádějí na otázku hladu jako takového. Tento trik obsahuje jedním rázem dvou účinků: skutečná míra chudoby se podhodnocuje (trvale je podvyživeno asi 800 milionů lidí, ale v chudobě žijí 4 miliardy lidí – dvě třetiny světové populace) a úkol, který před námi stojí, je omezen na nalezení potravy pro hladovějící… Rovnice „chudoba=hlad“ zakrývá spoustu jiných a důležitých aspektů chudoby – otřesné životní podmínky, nemocnost, negramotnost, agresivitu, rozpad rodin, oslabování sociálních vazeb, bezperspektivitu a neproduktivnost, což jsou sociální choroby kapitalismu, které těžko vyléčí suchary s vysokým obsahem proteinů a sušené mléko.

Katastrofické divadlo, prezentované médii, podporuje a upevňuje obyčejnou každodenní morální lhostejnost ještě jiným způsobem, než tím, že vybíjí nahromaděné zásoby morálního cítění. Z dlouhodobého hlediska vede k tomu, že se rozvinutá část světa obklopuje bezpečnostním pásem neangažovanosti a buduje globální mediální Berlínskou zeď necitelnosti. Veškeré informace, které nám média přinášejí „zvenčí“, jsou obrazy války, vražd, drog, plenění, infekčních chorob, utečenců a hladu, zkrátka něčeho, co „nás“ ohrožuje. Jenom zřídka, vždy jaksi mezi řádky a nikdy ne v souvislosti se scénami občanských válek a masakrů, slýcháme například o vražedných zbraních, které se v nich používají. Jen vzácněji, pokud vůbec, média divákům připomenou přímou souvislost mezi ekonomickými a politickými zájmy vládnoucí třídy „Severu“ a brutálním násilím na „Jihu“ – připomenou to, co mocní nechtějí slyšet, že zbraně, používané k přeměně zemí III. světa na peklo, dodaly „naše“ zbrojovky, žárlivě si střežící svoje zakázky, trhy a prosperitu a globální konkurenceschopnost.

Příkladem je nadnárodní koncern British Aerospace, dnes největší evropská zbrojovka. Genocida, kterou letos spáchal indonéský režim na obyvatelích Východního Timoru, kteří se vyslovili pro nezávislost, byla většinou řízena nebo přímo prováděna speciálními armádními jednotkami „Kopassus“. Ty byly vyzbrojeny lehkými pěchotními zbraněmi „německé“ značky Heckler und Koch. Zbrojovka H&K je součástí koncernu British Aerospace.

Média většinou problém hladu spojují s problémem ilegálních migrantů. Na jedné straně představují divákovi sociální peklo ve III. světě a na straně druhé odsuzují „ekonomické migranty“, kteří jsou představováni jako leniví a zahálčiví lidé, kteří by chtěli jen vést pohodlný život za sociální příspěvky a vysávat státní rozpočty evropských zemí. Věc má ale jeden zásadní háček. Přání hladových a sociálně zlikvidovaných lidí jít tam, kde je trocha jídla a střecha nad hlavou, je naprosto přirozené a lidské, je to přesně to chování, které bychom očekávali od racionálně se chovajících lidských bytostí. Přesto jsou médii tito lidé, oběti kapitalistické vládnoucí třídy, prezentováni jako největší hrozba. Důsledek je označen za příčinu…

Média nikdy neupozorňují na něco jako trend, postupný vývoj, perspektivy, nikdy nedávají věci do souvislostí v delším časovém úseku, což je něco, co musí dělat „extremistické“ skupiny a publikace, jakou je i tato.

Připomeňme si, že v roce 1975 bylo v péči Vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky 2 milionu nucených běženců. V roce 1995 jich bylo celkem 27 milionů, za což v drtivé míře nese vinu progresivní zbídačování III. světa, jehož mechanismy jsme popsali v předchozích kapitolách. Média neustále tyto zástupy nejchudších a nejpotřebnějších lidí prezentují jako apokalyptické hejno kobylek, které – samy údajně neproduktivní – se hrozí snést na naši těžce vydřenou „prosperitu.“ Situace je však taková, že „kobylkám“ by prozatím stačilo, kdyby ve své zemi dostaly něco zemědělského nářadí, osivo, základní zdravotní pomoc a vzdělání pro své děti a nemusely ze svých daní splácet mnohamiliardové fiktivní dluhy finančnické a politické elitě zemí G8. Všechno toto má globální vládnoucí třída plně ve své moci, ale nikdy to neudělá, chudí a potřební lidé jsou pro ni jen ekonomicky neproduktivní odpadky.

„Bohemian bourgeois“ – bohémská buržoazie a kultura jako „užité umění“

Druhým ukázkovým tématem je ilustrace vztahu kapitálu a kultury a vztahu vládnoucí třídy k tomu, co tvořilo nebo tvoří vnější znaky nejrůznějších „radikálních“ hnutí a alternativ. Nemůžeme si nevšimnout, že kapitalismus může ve své dravosti snadno vstřebat jakýkoli hlouběji nezakořeněný radikalismus. Individualismus, který je podstatou liberálního kapitalismu, je přeci jen rovněž rebelskou „vzpourou všech proti všem,“ a může se přizdobit symboly minulých nebo i současných hnutí odporu, aby byl více prodejný a jeho reklamní tvář patřičně „drsná“.

Představa vysokého manažera, příslušníka globální vládnoucí třídy, bývá obvykle docela jednoduchá a stereotypní. Tvrdě pracující muž protestantské morálky (pracovat teď a odkládat spotřebu na budoucnost), silně konzervativní, jak politicky, tak kulturně, dodržující nepsaná pravidla o nošení obleku a kravaty. Klasický „yuppie“ (mladý profesionál) byl tak ve své podstatě z kulturního hlediska prvkem velmi stabilizujícím a konzervativním. Dnes se situace obrátila. Kulturně-sociální trend vládnoucí třídy dnes do sebe přijal (samozřejmě že povrchně) rádobybuřičský styl let 60. a „radikální“ styl oblékání a chování. V materiálu, který o tomto jevu přinesla americká tisková agentura AFP se trefně uvádí: „Ve Spojených státech se objevila nová kasta - ´bohémských buržoů´- která spojuje peníze získané hlavně z nových informačních technologií a bohémskou představu o životě. Píše to ve své knize ´Bobos v ráji´ žurnalista David Brooks.

Bývalý novinář prestižního deníku Wall Street Journal, 38 letý Brooks, vytvořil slovo ´bobo´ z prvních slabik bohemian a bourgeoisie. Učinil tak poté, co se po více než čtyřletém pobytu v Evropě vrátil do Spojených států a zjistil, že se v Americe zrodila ve stopách informační doby nová dominantní kasta. Členové této kasty mají diplomy z nejlepších škol a ´jsou jednou nohou v bohémě – světě myšlenek, umění a ducha – a druhou nohou v buržoazii, v tomto případě trhu.´, vysvětluje autor. Těmto bobos se podle něho líbí myslet nalevo, ale žít napravo.

´Při návratu z Evropy jsem zjistil, že v bělošských předměstích, kde dříve byla americká kavárna, se to hemží malými kavárnami evropského stylu. Také velké podniky se snaží získat jiný image,´ říká Brooks.

Velké skupiny, jakými jsou Microsoft nebo Gap, se ve svých reklamách nyní odvolávají na Gándhího nebo spisovatele Jacka Kerouaca. Jejich advokáti nosí malé ocelové brýle, protože dnes je prestižnější se podobat pražskému židovskému spisovateli Franzi Kafkovi, než Paulu Newmanovi,´ tvrdí David Brooks. ´Bobos se pod vlivem radikalismu a buřičství 60. let v USA, které byly poznamenány hlavně hnutím proti válce ve Vietnamu a bojem za občanská práva černochů, snaží vypadat protimaterialisticky, ale rádi bydlí ve velkém domě,´ objasňuje.

Bobos se především chtějí odlišit od takzvaných ´yuppies´, kteří se zrodili v 80. letech ve stínu Wall Streetu, neskrývali svou lásku k penězům a nepokrytě dávali najevo svůj sklon k luxusu pořizováním si nejnovějších aut a značkových oděvů.

Kastě bobos jsou dnes věnovány časopisy, například REAL SIPMLE, a také knihy jako SIMPLE ABUNDACE, které hlásají návrat k jednoduchosti, biologické stravě a nábytku, který je sice moderní, avšak vypadá prostě.

Brooks dále uvádí, že ´Pokud si všímáme postojů v oblastech sexu, práce, zábavy, je stále těžší rozeznat buržousty od rebelů, nepřátelských vůči režimu.´ Doba výpočetní techniky tak podle něj smíchala obě části – trh a bohému.

Jev nepovažuje za typicky americký, s tím, že bobos jsou i jinde. Například v Anglii si Mick Jagger dává image rebela, ale současně udělal z Rolling Stones výdělečný podnik.“

V České republice se „nejradikálnější“ mladá globální vládnoucí třída prozatím odhodlala jen ke skutečně „odvážnému“ kulturně-politickému kroku: sundali kravaty a pod svá značková saka od Gucciho nebo Versaceho nosí „prosté“ roláky z kašmírské vlny. Vypadá to, jako kdyby tito lidé naznačovali podobným chováním i změnu myšlení. Chyba lávky. Jejich rebelské oblečení a životní způsoby si vyžadují plat ve výši mnoha desítek tisíc korun měsíčně.

Svět „vysoké kultury“ a kulturní trendy, které jsou dnes takřka zaměnitelné s trendy módními a neustále se střídajícím image, dnes prožívá – na rozdíl od první poloviny tohoto století, kdy kulturu většinou ovládli skuteční buřiči, existencialisté a sociálně angažovaní autoři - opravdovou kulturní kontrarevoluci. Není divu. Globální kapitalistický systém pochopil, že víkendový rebelantský životní styl může být a ve skutečnosti je vynikajícím způsobem odreagování člověka, který se během pracovních dnů nachází pod drtivým tlakem – buď výkonnostním nebo existenčním. Zároveň to je i dobrý byznys. Pro chudé a mladé – tedy osoby s nízkými příjmy – stačí rebelský mobilní telefon správné značky (S Twistem jsi jednička!, Nevaž se, odvaž se!) – pro bohaté má kulturní prostředí globálního kapitalismu v nabídce celé převleky životního stylu s oděvy, nábytkem, auty apod.

V České televizi občas běží opravdu sofistikovaný pořad pro mladé a rebelantské lidi – jmenuje se příznačně „Paskvil“. V něm se kulturní poselství globálního kapitalismu projevuje naprosto neskrývaně. Chceš se bouřit? Kup si tato cédéčka s hudební skupinami, které jsou právě „in“ a nemysli přitom na to, že je vyrobily stejné nadnárodní firmy, které údajně nenávidíš…

Kultura se mění na pouhé „užité umění,“ tj. atribut životního stylu, postrádající jakékoli poselství nebo hlubší rozměr. Skutečná kultura se opět vrátila tam, odkud kdysi vyšla – do podzemí, undergroundu. Zbytek umělců se stal aranžéry atriových bytů globální buržoazie.

Horních 225 a spodní dvě miliardy

- sociální polarizace a rozdělení bohatství

Mobilita – schopnost přesouvat svůj kapitál a působiště – „znamená nové a ve své bytostné nepodmíněnosti vskutku nevídané oddělení moci od závazků, od povinností vůči zaměstnancům, ale také vůči mladším a slabším, vůči dosud nenarozeným generacím a vůči sebeprodukci životních podmínek všech. Jde zkrátka a dobře o osvobození se od povinnosti přispívat ke každodennímu životu a zachování komunity,“ popisuje polský sociolog Zygmunt Bauman jednu z hlavních vlastností staronové globální vládnoucí třídy. (1)

Nadnárodní kapitál se především snaží vymanit se z jakékoli závislosti na jakémkoli vnějším rozhodovacím centru. Snaží se být nezávislý na jakémkoli místě, které právě ekonomicky i sociální vykořisťuje. Výsledkem je, že dnešní vládnoucí třída má podobu „nepřítomného pána“, který není vidět, ale jehož příjmy a moc nabývají vzhledem k možnostem a životnímu standardu obyčejných pracujících lidí rozměrů přímo astronomických.

Globální kapitalismus má rovněž za následek dosud nevídané rozevírání nůžek příjmů těch nejbohatších a nejchudších. Dnes základní situace vypadá následovně: 225 nejbohatších lidí na světě má společný příjem větší, než přes 2 miliardy těch nejchudších. Majetek 3 nejbohatších lidí na světě činí více, než společný hrubý národní produkt nejméně 48 rozvojových zemí.

Základní pojmy civilizace, uvádí Baumann, se dají shrnout do několika termínů – „vývoj“, „konsenzus“, „sbližování“, což jsou termíny, kterým dalo vzniknout moderní myšlení. Znamenají odhodlání vytvářet a podílet se na nějakém společném řádu, odrážejícím pokud možno ideje svobody, solidarity a lidské vzájemnosti. Základní vlastností globálních kapitalistických mocenských elit, je rozdělit svět nejen ještě ostřeji z hlediska sociálních tříd, ale z hlediska toho, kdo se pohybuje zcela mimo jakýkoli řád a toho, kdo je nějakým řádem stále pevněji svazován a omezován. Pro sebe chtějí kapitalistické elity vybojovat, jak uvádí sociolog Kenneth Jowit přímo v názvu své práce „Nový světový neřád.“ (2)

Globální kapitalistická elita předpokládá, že o to, co zbylo z politiky – tj. represi proti těm, kdo by se chtěli bouřit – se jako za starých dobrých časů postará stát, ale ničeho z toho, co souvisí s hospodářským životem, se stát nesmí ani dotknout. Každý pokus v tomto směru by vyvolal okamžitou a zuřivou reakci světových trhů. Zase jednou by se ke zděšení právě vládnoucí garnitury ukázala ekonomická neschopnost státu. Podle propočtů Reného Passeta dosahují čistě spekulativní měnové transakce, o kterých podrobněji hovoříme na jiném místě, objemu padesátkrát většího, než je objem komerčních aktivit a téměř stejného, jako je celková částka ve výši 1500 miliard dolarů, kterou disponují veškeré rezervy všech národních bank na celém světě. Passet uzavírá, že žádný stát nemůže odolávat spekulativním tlakům nové elity více než několik dnů.

„Nový světový neřád“, potřebuje ke své reprodukci státy na jedné straně velmi slabé – v oblasti ekonomické, na straně druhé velmi silné – v oblasti represivní, hrající roli lokálních policejních stanic, zajišťující Nový světový pořádek, který je třeba k podnikání.

Victor Keegan ve svých komentářích k výsledkům nejnovější (1999) Zprávy o vývoji lidstva (Human Development Report), vydané OSN, poznamenává, že celkové bohatství horních 358 „globálních miliardářů“, se rovná součtu příjmů 2,3 miliardy nejchudších lidí, tj. 45% světové populace. Ačkoli sám je „demokratem“ tradičního stylu, nazval tuto situaci „novodobou formou lupičství.“ Takzvaným rozvojovým zemím, které představují 80% světové populace, náleží ve skutečnosti pouze 22% zdrojů a majetku. To však rozhodně není mez, za kterou by sociální polarizace zašla.

Podíl „bohatství“ pro chudé se totiž neustále zmenšuje. V roce 1991 obdrželo 85% světové populace pouze 15% světového příjmu. Není divu, že propastně malé 2,3% globálního bohatství, které vlastnilo 20% nejchudších zemí před 30 lety, od té doby kleslo v roce 1999 na pouhá 1,4% (zpráva OSN).

Kdyby se oněch 358 lidí rozhodlo ponechat si každý asi tak pět milionů dolarů, což by jim umožnilo pohodlně přežívat bez práce až do konce života a zbytek svého majetku rozdali, v podstatě by mohli zdvojnásobit roční příjem poloviny lidstva.

John Kavanagh z Washington Instituce of Policy Research tuto situaci shrnuje stručně a výstižně: „Extrémně bohatým přinesla globalizace další příležitost, jak ještě rychleji vydělávat peníze. Tito lidé využili nejmodernější technologie k tomu, aby nevídanou rychlostí přesouvali okolo zeměkoule obrovské částky peněz a spekulovali ještě úspěšněji. Na život chudých nemá tato technologie vůbec žádný vliv.“

Skutečnými příjemci zisků z kapitalistické globalizace jsou velké nadnárodní společnosti. Souhrnné tržby 200 největších korporací přesahují objem ekonomiky 182 zemí. Samotná americká General Motors má vyšší roční tržby, než roční HDP Thajska. Rovněž americká korporace General Electric má v tomto smyslu vyšší tržby než hrubý národní domácí produkt Polska.

Seznam největších nadnárodních korporací k lednu 2000

Firma	Tržní hodnota/mld. USD	Tržby 1999/mld. USD	Přírůstek tržeb/98-99 v %
Microsoft (USA) Software	586,196	19,747	36,3
General Electric (USA) Elektrická zařízení	474,955	111,63	11,1
CISCO Systems (USA) Počítačové systémy a sítě	348,964	12,154	43,7
Wal-Mart Stores (USA) Maloobchod	286,152	166,809	19,8
Intel (USA) Polovodiče (procesory)	277,095	29,389	11,9
NTT (Japonsko) Telekomunikace	274,905	93,591	23
Exxon Mobil (USA) Ropa	265,893	163,881	62,7
Lucent Tech. (USA) Telekomunikace	237,667	38,303	27,1
Deutsche Telekom (Něm.) Telekomunikace	209,628	37,835	-4,7

Poznámky:

1) Zygmunt Bauman, Globalizace

2) tamtéž

Etika a myšlení těch nejmocnějších

- technokraté a „lidské zdroje“

Válečný zločinec

Na dnešní podobě Světové Banky jako vysoce dogmatické a hierarchické instituce, složené z elitních technokratů, má největší podíl člověk, který v jejím čele stál od 1. dubna 1968 až do 30. června 1981, Robert Strange McNamara. Do jeho příchodu blok domů ve Washingtonu, ohraničený ulicemi 18 a 19 a G a H, zalidňovali techničtí specialisté, jejichž působení bylo objektivně mimořádně škodlivé, ale práce v bance pro ně byla běžným druhem zaměstnání. Robert McNamara ale v SB vypěstoval takřka církevní atmosféru zaměstnání, zasvěceného jakémusi vyššímu poslání. Navzdory všem dostupným faktům se McNamara snažil po celých třináct let prezentovat SB jako takřka charitativní instituci, podávající pomocnou ruku chudým.

McNamara zahájil svoji kariéru v automobilce Ford a prezident Kennedy jej později jako jednoho z nejdůležitějších sponzorů Demokratické strany a muže, který stál v pozadí, jmenoval ministrem obrany USA. McNamara tuto funkci vykonával po většinu trvání války ve Vietnamu. Z tohoto postu veřejně pochválil například Dow Chemical Company za vývoj a výrobu napalmu a hájil používání všech druhů chemických zbraní, včetně nechvalně proslulých defoliantů Agent Orange, které byly používány na masové odlesňování porostů ve Vietnamu s cílem ztížit partyzánům přesuny a logistiku.

V čele Světové Banky tak po dobu 13 let stál proslulý válečný zločinec. Připomeňme, že používání látek jako napalm nebo Agent Orange je od II. světové války zakázáno mezinárodními smlouvami o zákazu chemických a biologických zbraní.

Když McNamara vstupoval do Světové banky, argumentoval čísly, podle něj chtěl především vylepšit poměr, kdy 50% světové populace mělo přístup k pouhé 1/6 zdrojů. Dnes, o třicet let později, má 80% světové populace přístup k pouhé 1/5 zdrojů, čili obrazně v „řeči čísel“, což je výraz, který McNamara rád používal, došlo ke 20% zhoršení situace. (1)

Fanatik volného trhu, který určuje, kolik stojí lidský život

Dalším vysoce postaveným činitelem, který určoval politiku Světové banky je Larry Summers. Od roku 1990 do dubna 1993, kdy se stal v Clintonově vládě náměstkem ministra financí, byl Summers vrchním ekonomem Světové banky. Summers pochází z rodiny elitních ekonomů, jeho dědeček Paul Samuelson je autorem základní ekonomické učebnice, která se používá při výuce kapitalistické ekonomiky. Summers rekordně rychle vystudoval Harvardskou univerzitu a poprvé od 17. století se ve věku pouhých 28 let stal řádným profesorem. Národní vědecká nadace USA mu udělila největší volný grant, kterého se kdy někomu dostalo, plný půl milonu dolarů.

Summers 12. prosince 1991 podal svým kolegům vnitřní diskusní materiál, který některý z jeho podřízených propašoval z instituce a předal jej ekologickým organizacím ve Washingtonu. Tento dokument se proslavil jako takzvané „toxické memorandum.“ O co v něm šlo?

Summers se ptal:“Čistě mezi námi, neměla by propříště SB podporovat zvýšení přesunu špinavého průmyslu do MRZ (zkratka pro Méně rozvinuté země)?… Nacházím pro to tři důvody. Stanovení nákladů spojených se znečištěním poškozujícím zdraví na ušlých příjmech kvůli zvýšené nemocnosti a úmrtnosti. Z tohoto pohledu dané množství znečišťování poškozujícího zdraví, by se mělo odehrát v zemích, v nichž vyvolá nižší náklady, což budou ty s nižšími příjmy. Myslím si, že ekonomická logika za skladováním toxických odpadů v zemi s nejnižšími příjmy je nesporná a měli bychom se podle toho zařídit.“

Protože každý člověk nemusí porozumět Summersově nesporné logice jeho ekonomického newspeaku, zejména těm, jejichž mysl zatemňují morální ohledy, to může dělat potíže, poskytneme vám krátké vysvětlení. Náklad toxických odpadů, složený v bohaté zemi, může způsobit nemoc nebo smrt lidí s vysokými příjmy a vysokou nadějí dožití, což je demografický termín, označující délku života, kterou mají lidé určitého věku v průměru před sebou při zachování řádu vymírání. Kontrast s chudou zemí III. světa je zřejmý. Ukažme si důsledky tohoto objevu na dvou čtyřicátnících. Podle Světové zprávy o rozvoji (World Development Report), kterou rediguje tým makroekonomů Světové banky, v jejichž čele tehdy Summers stál, 40 letý muž, žijící v jedné z nejchudších světových zemí, přispívá ke světovému hrubému domácímu produktu 360 dolary ročně a naději dožití má 16 let. Celkově tedy světu přinese 5400 USD. Průměrný západoevropský čtyřicátník přispěje ročně 20.000 dolary a produktivní bude ještě 25 let. Tedy jeho přínos lze vyčíslit na 500.000 USD. Summersovi tedy vychází jako 92x hodnotnější člověk.

Ve svém druhém důvodu píše: „Vždycky jsem měl za to, že nedostatečně zalidněné země v Africe jsou, pokud jde o znečištění, využívány velmi nedostatečně. Kvalita vzduchu je v nich pravděpodobně neefektivně nízká, v porovnání s Los Angeles nebo Mexico City.“ Jakkoliv Summersova slova vyniknou nejlépe bez jakýchkoli komentářů, zaslouží si zvláštní pozornost slovní spojení „neefektivně nízká kvalita vzduchu.“ Aby nezůstalo přehlédnuto, neboť ne každý mu musí napoprvé porozumět. Takto v newspeaku, jímž se v bance dorozumívají, označují manažeři „čistý vzduch.“

Summersův třetí důvod lze v podstatě shrnout do názoru, že žebráci si nemohou vybírat. Píše: „Poptávka po čistém životním prostředí z estetických a zdravotních důvodů se bude pravděpodobně velmi pružně přizpůsobovat výši příjmů.“ Pro zmatené má Summers příklad: „Obavy z toxických látek budou nepochybně vyšší v zemi, kde se lidé dožívají věku, v němž mohou dostat rakovinu prostaty, než v zemi, v níž je moralita dětí do 5 let 200 na 1000.“

Poznámky:

1) McNamara a Summers: Poslední generace 9/96, „Světová banka jako církev volnotržního náboženství.“

Bída a polarizace společnosti

na „bohatém“ Severu

„Situace na pracovním trhu, kterou považuji za nepřípustnou, je přímým důsledkem svobody, jež je dána podnikům a odepřena dělníkům,“ prohlásil bývalý americký ministr práce Robert Reich a dodal. „Evropané by měli vědět o odvrácené tváři amerického úspěchu – rostoucí pracovní době a hladových mzdách a prohlubující se propasti příjmu.“ (3)

V každé kapitalistické, tj. třídní společnosti, jsou příjmy společenského bohatství rozděleny velmi nerovnoměrně a „prosperita“ některých je vykoupena chudobou, strádáním a tíživou nejistotou většiny.

Podívejme se na některá konkrétní data a příběhy ze Spojených států, země, která bývá označována za nejsilnější a nejvíce prosperující ekonomiku 90. let a koneckonců i celého 20. století. USA bývají liberálními ekonomy neustále dávány za příklad a takřka vzývány jako modla volného trhu a „ráj na zemi.“ Jaká je realita?

Například již v 80. letech se začala prodlužovat pracovní doba, protože Američané pociťovali nutnost zlepšit výdělky, které stagnovaly nebo klesly, s výjimkou špičkových pracovníků. Navzdory silnému hospodářskému růstu bohatí bohatli a chudí chudli. Během posledních 20 let příjem nejbohatšího 1% vzrostl po odečtení daní o 115% a příjem nejbohatších 20% o 43%. Jejich příjem se zvyšuje zhruba o 10.000,- USD ročně, bez započtení případného zisku z burzovních operací. Naproti tomu nejchudších 20% má příjem o 9% nižší, nežli v 70. letech a zbývající 3/5 si polepšily o chabých 8%, do čehož ovšem není započítána inflace. Rozdíl mezi mzdou průměrných dělníků a platem řídích kádrů je obzvláště křiklavý. Před 20 lety byl 42:1. Nyní činí 419:1. V posledních dvou letech si nezámožní Američané polepšili o 80 dolarů ročně, čili 25 centů denně, za což si koupí leda žvýkačku. (1)

Co se týče konkrétního rozdělení společnosti USA, pak tedy zhruba 10% Američanů má pohádkově vysoké příjmy. Jsou to úspěšní podnikatelé, manažeři velkých a nadnárodních firem, makléři a bankéři. Do druhých 10%, kterým se nikdy nedařilo lépe, spadají doktoři, mnozí právníci a špičkoví odborníci a obecně vysoce kvalifikovaní pracovníci. Většina Američanů však musí pracovat stále déle a usilovněji, aby uživili sebe a rodinu. Globální soutěž a technologický pokrok stlačují odměnu méně kvalifikovaných a nekvalifikovaných dělníků, zejména v sektoru služeb, který je největším zaměstnavatelem v USA. V 60. letech, kdy odbory byly mocné a silné, američtí dělníci pracovali jen 8 hodin denně. Měli volné víkendy, placenou dvoutýdenní dovolenou, zdravotní pojištění a mohli odejít na penzi v 55 letech. V dnešní době mají nárok na odchod do důchodu v 70 letech a aby si udrželi alespoň základní standard, musí pracovat nejméně 10 hodin denně.

Podobné údaje se nejlépe ilustrují na konkrétních příkladech. V již citovaném materiálu spolupracovníka časopisu Ekonom z Lafayette, Indiana, jsou uvedeny následující typické ukázky:

„Na konci naší ulice bydlí 56 letá Suzan Hillová, která je zaměstnána jako účetní v tiskárně. Letos v zimě uklouzla na náledí a dva dny pobyla v nemocnici, odkud se vrátila se sádrou na levé noze a s účtem na 5000 dolarů v kapse (cca 200.000 Kč). V některých státech nemají až 2/3 obyvatel nemocenské a starobní pojištění. Hillová patří mezi ně. Aby mohla zaplatit nemocnici, musí dělat o víkendech uklízečku v motelu.

Onehdy jsem se zeptal Mary Jo, která mi stříhá vlasy, kdy půjde na dovolenou. Odpověděla mi, že žádnou zatím nemá, protože dělá pro Clip Service, řetězec kadeřnických a holičských závodů, jenom dva roky. Když tam vydrží ještě tři, bude mít nárok na týden dovolené a pak pojede za bratrem do Kalifornie.

Nebo si vezměme příklad Raymonda Whitea, jak jej popsal týdeník US News and World Report. White pracuje na farmě, kde chytá denně tisíce kuřat pro odvoz do továrny na zpracování drůbeže. Za desetihodinovou denní šichtu dostane 400 dolarů týdně. To ovšem pro rodinu nestačí, a tak musí téměř denně odpracovat dalších pět hodin ve skladu Wal-Martu. Spí asi čtyři hodiny denně. Zaměstnání u Wal-Martu mu dává navíc možnost uzavřít zdravotní pojištění, které ztratil v roce 1991, když spolu s ostatními chytači drůbeže byl propuštěn, aby vzápětí byl znovu přijat, ale bez jakéhokoli pojištění.

White je veden jako zemědělský dělník, a ti musí pracovat déle za menší mzdu, než zaměstnanci ve službách.“ (2)

Americké pracovní právo nedává pracujícímu žádnou ochranu před propouštěním, lidé mohou prostě kdykoli dostat výpověď na hodinu. Podporu v nezaměstnanosti a sociální výpomoc mohou pobírat pouze po dobu 5 let po celý život a i tento „výdobytek“ je všemožně oklešťován. Například po dvou letech podpory v nezaměstnanosti výplata všech sociálních příspěvků závisí na tom, jestli člověk přijme jakýkoli pracovní úkol, který mu nabízí nejen stát či obec, ale i soukromý podnikatel. Musí přijmout naprosto cokoli, bez ohledu na kvalifikaci, bezpečnost práce, mzdu, dojíždění apod.

Existuje nadbytek důkazů o tom, jak politika Světové banky, MMF a dalších institucí znovu nastolila kolonialismus a kapitalistickou nadvládu v III. světě. Neregulované toky globálního kapitálu způsobily, že se pracující třída z chudých zemí je vydána na milost a nemilost burzovním spekulantům z Wall Streetu, Frankfurtu, Hongkongu a jiných finančních center. Nicméně musíme zdůraznit, jak jsme již ukázali, že chudí lidé na „Jihu“ nejsou jedinými obětmi tohoto procesu. U nás na „Severu“ rovněž existuje třídně vymezený „Jih“, a Spojené státy jsou toho nejlepším příkladem. Vláda Spojených států uplatňuje vůči domácí ekonomice stejná opatření, jaká MMF prosazuje v rámci programů SAP ve III. světě.

Ve Spojených státech se pod slovem „Reaganismus“ označuje ta samá antisociální politika privatizace, násilného zvyšování pracovní doby a produktivity práce řadových zaměstnanců, která je v Evropě známa pod pojmem „Thatcherismus“ nebo „šoková terapie“, nyní politika britské „New Labour“ Tonyho Blaira. Bez ohledu na to, kde se tato politika uskutečňuje, má stejnou podobu: dluhy a deficity, způsobené snižováním daňové zátěže pro bohaté a vojenskými rozpočty, jsou spláceny výlučně na úkor chudých lidí, žen, imigrantů, barevných lidí a obecně pracující třídy.

Přestože média nedělají nic jiného, než pějí chválu na americkou ekonomiku, nezanedbatelná část obyvatel této největší světové supervelmoci se posouvá do úrovně chudých lidí z III. světa. Zde jsou fakta, tak, jak je nashromáždila a uvedla do přehledné soustavy renomovaná nadace, zabývající se bojem proti chudobě. (4)

- V roce 2000 žije pod oficiální úrovní bídy takřka 17% obyvatel USA, tedy 46 milionů lidí. Dělník, pracující na plný úvazek, si vydělá minimální plat 9512 dolarů ročně. Oficiální federální hranice chudoby je 17.072 ročně.

- Nejbohatších 2,7 milionu lidí má stejný příjem jako nejchudších 100 milionů. Jinými slovy. 1% nejbohatších Američanů má stejný příjem jako nejchudších 38%

- Podle zprávy o sociální situaci amerických rodin, vypracované americkým Ministerstvem zemědělství, nemá 36 milionů Američanů, tj. 10,5 milionů rodin, přístup k dostatečnému množství jídla, tedy jsou podvyživení.

- V prosinci 1999 byl zveřejněn přehled o 26 hlavních městech USA, ve kterém jejich starostové uvedli, že hlad a bezdomovectví jsou problémy, které se nedaří nijak řešit, navzdory neustálém hospodářskému růstu. Zpráva se nazývá „Report on Hunger and Homelessness in America´s Cities“ a uvádí, že v roce 1999 bylo na programy proti hladu a bezdomovectví věnováno nejvíce peněz od roku 1992 a stejně 21% žádostí o pomoc muselo být ignorováno.

- Clintonova vláda odpověděla na tuto krizi tím, že přijala další restriktivní legislativu, jako například reformu penzijního systému, po které 11 milionů rodin, včetně 8 milionů rodin s dětmi, přišlo o své příjmy. Federální rozpočet na potravinovou pomoc nikoli pro III. svět, ale pro vlastní občany v té době činil pouze 2,5% celkového rozpočtu. Bylo seškrtáno více než 54 miliard dolarů na stravenky zdarma, na kterých závisí více než 25 milionů nejchudších Američanů. Více než 80% těchto dobročinných stravenek šlo rodinám s dětmi.

- V roce 1997 společnost „Second Harvest“, největší distribuční potravinářská společnost, která umožňovala nákup na tyto stravenky, poskytovala jídlo pro celkem 26 milionů lidí, tedy asi 10% populace. Přesto musela odmítnout dalších 2,3 milionu lidí. Aby byly plně kompenzovány vládní škrty, nevládní organizace by musely během příštích 6 let sehnat 12,2 miliard kg jídla, což znamená 5 milionů standardních nákladních armádních vozů.

- 44,3 milionů Američanů nemá žádné zdravotní pojištění.

- 7-8 milionů Američanů jsou bezdomovci

- V USA je 20,7% populace mezi 16 až 65 lety plně negramotných. Většina z těchto lidí jsou špatně placení dělníci v zemědělství a pomocníci v domácnosti.

- V letech 1996-1997 se počet dětí, které žijí pod hranicí chudoby, zvýšil o 426.000. 20% dětí ve věku pod 18 let žije v rodinách, které jim nemohou poskytovat dost potravin. Pro srovnání, v nejchudší zemi světa, Bangladéši je podle Jamese Wolfensona, prezidenta Světové Banky, v důsledku nedostatku potravy postiženo fyzicky již 25% dětí.

Přímý dopad politiky ve stylu MMF a SB na pracující ve Spojených státech

- V roce 1990 činil obchodní deficit Spojených států 107 miliard dolarů. V letech 1999 explodoval na 270 miliard. Podrobné studie prokazují, jak politika nařízená Světovou bankou (=vládou USA), nařizovala devalvace dolaru, což činilo dražším vývoz. Byly předepisovány rozsáhlé škrty ve vládních výdajích, což vedlo ke ztrátě mnoha pracovních míst a zredukovalo kupní sílu domácího obyvatelstva.

- Přestože nezaměstnanost je ve Spojených státech rekordně nízká, skutečnost, že dovozy do USA dalece převyšují vývoz, měla velmi negativní vliv na zaměstnanost, zvláště ve výrobě. Mezi březnem 1998 a zářím 1999 v USA přestalo existovat 530.000 pracovních míst ve výrobě, což mělo obzvláště hluboký sociální dopad, protože místa ve výrobě většinou zajišťují zdravotní pojištění a penzijní pojištění.

- Politika MMF a SB rovněž měla negativní vliv na neustálé klesání platů obyčejných pracovníků tím, že předepisovala stále větší kontrolu investic a opatření na „flexibilizaci trhu práce“, které význačně oslabily význam odborových svazů. Tato politika usnadňuje mobilitu nadnárodních korporací. Spojené státy na konci 20. století zrušily řadu sociálních mechanismů, které byly zavedeny ve 30. letech v rámci Rooseveltova programu „New Deal“, reagujícího na Velkou hospodářskou krizi.

…

Jak se Vám teď líbí představa o Spojených státech jako ekonomickém ráji, prožívajícím neustálý hospodářský růst? Obvyklá tvrzení o tom, že kapitalistická globalizace postihuje pouze „Jih“ a obohacuje „Sever“, jsou pouhé fráze. Kapitalistické globalizace obohacuje bohaté a ochuzuje chudé, přináší další zvyšování příjmů pro vládnoucí třídu a utahování opasků pro pracující. „Ameriku“ chtějí přenést liberální ekonomové do České republiky pokud možno co nejdříve. Je třeba na rovinu říci, co by to znamenalo:

n ztrátu jakékoli ochrany před propouštěním ve formě výpovědní lhůty nebo odstupného. Možnost přijít na hodinu o práci bez jakéhokoli varování nebo kompenzace.

n ztrátu klasické nemocenské a nutnost pokrýt dobu nemoci z dovolené

n vysoké riziko ztráty zaměstnání při onemocnění

n přeměnu sociálního a zdravotního pojištění na luxus, který si mohou dopřát jen ti nejvýkonnější

Polský sociolog Zygmunt Bauman k této situaci dodává následující, že podle liberálních ekonomů je „...trh práce příliš strnulý, je třeba dodat mu na pružnosti. To znamená vláčnosti a poddajnosti, aby se snadno hnětl a modeloval, krájel a stáčel a aby nekladl odpor, ať se s ním dělá cokoli. Jinými slovy, pracovní síla je ´pružná´ pokud se stává ekonomickou proměnnou, kterou mohou investoři zcela vynechat ze svých úvah, jisti si tím, že to bude pouze jejich jednání a pouze ono, co bude určovat, jak se pracovní síla zachová.“ Jinými slovy, výraz „flexibilní“ pracovník znamená pracovník, který si osvojí jedinou ctnost: držet ústa a krok. (7)

Poznámky:

3) Jan Vítek, EKONOM 17/2000

4) tamtéž

5) tamtéž

6) Anuradha Mittal, Instituce for Food and Development Policy – Food First, „Adjusting America,“ Chyba! Nenalezen zdroj odkazů.

7) Zygmunt Bauman, „Globalizace“

Globální kontrola

Proces globalizace bývá většinou automaticky spojován s tzv. informační společností – tj. podstatným zvýšením svobodného přístupu k informacím a odstranění bariér, bránících volnému poskytování a sdílení informací. Vzhledem k tomu, že globální, celoplanetární počítačová síť Internet, nám umožňuje přístup například k elektronickým verzím stovek tisíc knižních titulů, poskytuje služby elektronické pošty a efektivně odbourává možnost politické kontroly jednotlivých stránek, protože je možné si „svoji“ stránku umístit do zemí, v nichž neplatí nic jako připravovaný zbrusu nový český zákon proti propagaci komunismu – vzhledem k tomu se představa 21. století jako éry informační svobody rozšířila natolik, že konfrontovat tuto iluzi je velmi složité.

Bylo by velmi naivní myslet si, že ti, kteří mají skutečnou moc – tj. silné národní státy a nejsilnější nadnárodní korporace – umožní vznik informačního média, vymykajícího se tradiční kontrole. Na počátku I. světové války prohlásil na adresu výzvědné služby Winston Churchill, tehdy První lord admirality, že „pánové, gentlemani přece nečtou cizí dopisy“. Od té doby se situace podstatně změnila. Rutinní kontrolu korespondence má v naší zemi právo vykonávat Bezpečnostní informační služba, a to i bez soudního příkazu, pouze pokud uváží, že jsou ohroženy bezpečnostní zájmy státu.

Klasická telefonní síť byla rozsáhle odposlouchávána již od svého založení. Klasický telefonický odposlech je tak primitivní záležitostí, že je snad zbytečné cokoli dále komentovat.

Síť mobilních telefonů, která mnoha lidem vnuká představu svobody a nezávislosti komunikace, je možné odposlouchávat speciálními scannery, které si dokonce legálně pořídíte zhruba za čtvrt milionu korun. Kromě toho vás odposlouchávající může pomocí signálu GSM zaměřit s přesností cca 10 metrů. Pokud se například státní orgány připojí na centrálu poskytovatelů systému GSM (Paegas, Eurotel, Oskar), nemusí mít žádné scannery. Jediným problémem je přepínání mezi dvěma centrálami (zhruba Čechy a Morava), pokud se při hovoru pohybujete například v autě na dálnici Praha-Brno.

Stejně tomu je s Internetem. Většina lidí si stále myslí, že e-mail nebo telefonování přes Internet jsou nové, svobodné a bezpečné způsoby komunikace. Jaký omyl!

V roce 1996 vyšla na Novém Zélandu kniha N. Hagera „Secret Power – New Zealand´s role in the International Spy Network“ (Utajená moc – role Nového Zélandu ve světové zpravodajské síti). Většina z nás má tendenci šmahem odsoudit podobné tituly jako tzv. „konspirační teorie“, postrádající racionální jádro, ale v tomto případě se jednalo o odvážný průlom, kdy se metodami investigativní žurnalistiky podařilo odkrýt existenci něčeho, o čem se neodvážili snít ani ti nejparanoidnější „konspirátoři“. Krok po kroku se totiž na světlo světa dostal mezinárodní univerzální odposlechový systém, nazývaný krycím jménem ECHELON nebo Světový odposlechový systém (SOS).

Základem Echelonu byly dohody tzv. UKUSA z let 1947 a 1948. Jméno dohody označuje první dva signatáře, tj. Velkou Británii (UK) a Spojené státy (USA). Později se k dohodě přidala Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Německo, Japonsko, Norsko, Jižní Korea a Turecko.

Informace o systému Echelon nepocházejí jen z novinářských zdrojů. SOS se začal zabývat i Evropský parlament, konkrétně jeho „Science and Technology Options Assessment (STOA)“, poradní orgán, zabývající se novými technologiemi. V dubnu 1999 STOA publikoval pod hlavičkou Evropského parlamentu dosud poslední zprávu, nazvanou „Interception Capabilities 2000“ (Odposlechové možnosti 2000), zabývající se problematikou Echelonu. Evropský parlament se totiž začal stále více obávat, že SOS je rozsáhle využíván pro účely průmyslové špionáže. Existence SOS tedy není předpokládána hrstkou extremistů, je to celosvětově uznávaný fakt, připuštěný i špičkovým politickým orgánem Evropské Unie.

Co je to vlastně ECHELON? Většina z nás si spojuje klasický odposlech s představou agenta, napojujícího svůj magnetofon dráty na telefonní ústřednu. SOS však pracuje zcela jinak. SOS preventivě monitoruje NAPROSTO VEŠKEROU KOMUNIKACI, kterou může zachytit a z ní potom složitým systémem filtrů získává strategicky zajímavé informace.

Struktura systému ECHELON je jednoduchá. Skládá ze z monitorovacích stanic a z vyhodnocovacího systému. Odposlouchávány jsou mj. všechny satelitní, faxové, telefonické, mikrovlnné, ale i mobilní telefonické spoje, komunikace jdoucí podmořskými kabely, diplomatická radiová komunikace apod. K rozpoznání „těch pravých“ informací slouží složitý komplex počítačové techniky. Patří sem např. technologie pro rozpoznávání lidského hlasu a pochopitelně technologie pro automatické vyhodnocování informačního obsahu.

Nejde o žádné běžné technologie. Příkladem budiž dvojice počítačových zařízení SNAPPER a AST 990, která jsou schopna zachycovat a průběžně vyhodnocovat datové toky až o rychlosti 2488 Gb/s. To je mnohem vyšší rychlost, něž jakou mají páteřní spoje Internetu nebo než je telefonická kapacita jakéhokoli běžného komunikačního satelitu systému INTELSAT. Pro srovnání, jeden z největších poskytovatelů Internetu v České republice, Internet On Line – VOLNÝ CZ, se na svých stránkách chlubí, že jeho zbrusu nové mezinárodní připojení dosáhlo úrovně 3,6 Mb/s. To je 707.700 krát menší rychlost.

Operační paměť jednoho takového zařízení odpovídá paměti 500 kancelářských počítačů PC – činí asi 48 GB. Texty se analyzují například pomocí čipu FDF (Fast Data Finder), který pro americkou zpravodajskou službu NSA vyvinula jedna soukromá korporace. Tento typ je schopen analyzovat tisíce „on-line“ zdrojů textů nebo řádově gigabajty textů denně – přes složité filtry. Jeden gigabajt textu představuje pomyslnou knihu o zhruba 500.000 stranách.

Informace se filtrují přes desítky tisíc zájmových profilů – například klíčová slova, různé názvy, individuální zabarvení a intonace hlasu, lokalita, čas spojení apod. Může se jednat o celé kombinace těchto metod. Echelon může tedy zachycovat například všechny telefonáty pana Nováka z jeho mobilu mezi 16.00 až 18.00 každou lichou sobotu, učiněné mimo Prahu a ve stavu emočního napětí, což všechno jsou vyhodnocovací systémy Echelonu schopny rozpoznat. Kombinace vyhledávacích prvků, patřící jednotlivým zpravodajským službám, se slangově nazývá „slovník“ (Dictionary).

Po oficiálním konci Studené války a pádu východoevropských režimů hledaly západní tajné služby novou náplň práce a ospravedlnění svých rozpočtů. Do „národních zájmů“ byly postupně zahrnuty i zájmy ekonomické a ECHELON se začal stále více využívat k průmyslové špionáži. Informace z Echelonu jsou poskytovány především nejmocnějším nadnárodním korporacím, kterým pomáhají v bitvách o státní i soukromé zakázky, těžební práva, dodávají jim strategicky důležité informace z oblasti privatizace a prodeje státního majetku apod.

Zpráva „Interception Capabilities 2000“, zpracovaná výborem Evropského parlamentu v roce 1999, poskytuje několik příkladů, kdy byl Echelon využit pro účely globální průmyslové špionáže.

V roce 1994 zachytila americká zpravodajská služba NSA (National Security Agency) telefonní hovor mezi francouzskou firmou Thomson-CSF a brazilským koncernem SIVAM. Zakázku v hodnotě 1,3 miliardy dolarů, o níž se jednalo, nakonec realizovala americká nadnárodní společnost US Rayethon Corporation. Ta později oznámila, že ministerstvo obchodu USA silně podpořilo její exportní snahy.

V roce 1985 byly zachycovány všechny faxy a telefonní hovory mezi evropským konsorciem Airbus Industries a saúdskoarabskými aerolinkami a vládou Saúdské Arábie. NSA z nich zjistila, jaké Airbus nabízí úplatky a styčný důstojník zařídil, aby společnosti Boeing a McDonnel Douglas nabídly vyšší částku. Výsledný obchod - dodávka letadel - činil 6 miliard dolarů ve prospěch Spojených států.

Byznys je byznys – a to platí i o dvou hlavních zakladatelích ECHELONu – Kanadě a USA. Jak to ve své knize „Spywood“ ukázal bývalý kanadský zpravodajec Mike Frost, v roce 1981 byla zachycena komunikace amerického velvyslance v Kanadě, realizovaná pomocí mobilního telefonu. Výsledkem bylo, že Kanada přebrala USA výnosný obilní obchod s Čínou v hodnotě 2,5 miliardy dolarů. Mike Frost také uvedl, že kanadská služba CSE (Communication Security Establishment) byla později anglickou ministerskou předsedkyní Margaret Thatcherovou požádána o špionáž týkající se dvou ministrů jejího kabinetu (anglická tajná služba to z právních důvodů udělat nemohla) a o odposlech mobilního telefonu Margaret Trudeauové, manželky Pierra Trudeaua, který se později stal kanadským ministerským předsedou.

Existence Echelonu byla v květnu 1999 potvrzena oficiálně i ředitelem australské tajné služby DSD (Defence Signals Directoriate), Martinem Bradym. Brady ve svém dokumentu pro televizní stanici Channel Nine oficiálně prohlásil, že „DSD spolupracuje s účastnickými tajnými službami na základě dohody UKUSA.“ Byl to první přímý důkaz existence Echelonu po padesáti letech jeho fungování. (1)

Odposlouchávací stanice Echelonu se nacházejí například v Austrálii – lokalitě Pine Gap poblíž města Alice Springs ve střední části země, ve Velké Británii – stanice Menwith Hill v Morwenstow, Cornwall, Novém Zélandu – stanice Waihopai, Spojených státech – lokalita Sugar Growe, asi 250 km jihozápadně od Washington DC, další se nachází 200 km jihozápadně od Seattle uvnitř armádní střelnice Yakima. V Německu se stanice systému Echelon nachází poblíž městečka Bad Aibling.

…

V souvislosti s pumovými útoky neonacistů ve Velké Británii (duben 1999) na veřejnost pronikly informace o rozsáhlém sledovacím počítačovém systému, který provozuje Scotland Yard na všech přístupech do Velkého Londýna. Jedná se o systém, který svou technologickou úrovní ECHELON minimálně připomíná. Z čeho se skládá? Každé auto, které přijíždí po některé z komunikací do Londýna, je zachyceno speciální digitální kamerou, která sejme jednak jeho poznávací značku a jednak - pokud je to možné - také tváře lidí na předních sedadlech. Oba údaje – tj. SPZ a digitalizovaná podoba řidiče a spolujezdce, jsou automaticky on-line odeslány do vyhodnocovacího centra, kde jsou řádově v době nejvýše několika vteřin porovnány s údaji v databázi občanů Velké Británie i podezřelých cizinců. Systém byl údajně vytvořen na ochranu před teroristy z Irské republikánské armády. Je ovšem těžké představit si natolik amatérské teroristy, kteří by jeli do akce ve vlastním autě s odhalenou tváří. V souvislosti s nedávným značným přitvrzením postoje britského establishmentu vůči nelegálnímu přistěhovalectví se lze domnívat, že účelem systému bude spíše sledování zaměřené na imigranty a rovněž proti „obyčejným“ občanům, kteří se z nějakého důvodu ocitli v pozornosti státní moci.

Systém eviduje veškeré příjezdy a odjezdy všech lidí z Londýna a do Londýna. Pohyby britských občanů jsou tak preventivně zaznamenávány a mohou být kdykoli později použity nebo zneužity.

…

Americká Intel Corporation je stále producentem nejrozšířenějších počítačových mikroprocesorů na světě. Pentium, Pentium II a III, Celeron apod. jsou termíny, které se takřka staly synonymem počítačového čipu. Jen málokdo však ví o aféře, která se rozpoutala v souvislosti s novou řadou mikroprocesorů Pentium III. V roce 1999 po nezávislých spotřebitelských testech vyšla najevo šokující skutečnost. Pentium III má zabudovanou speciální funkci: během každého připojení počítače na Internet vysílá do sítě kromě identifikační IP adresy vašeho počítače rovněž své sériové číslo. Takto se dá kdykoli velmi jednoduše zjistit, kdo, kdy, kde a jak se připojil na Internet, jaké stránky prohlížel, jak dlouho byl připojený atd.

…

Dalším fenoménem globalizovaného kapitalismu je masový rozmach špehování zaměstnanců zaměstnavatelem. Studie, pořízená American Mangement Association (Americkou manažerskou asociací), jejíž výsledky byly zveřejněny v polovině května 1999 (2) , tvrdí, že nejméně v 45% amerických podniků je běžná následující praxe (zbytek zaměstnavatelů tyto metody používá, když se domnívá, že zaměstnanec je jakýmkoli způsobem „podezřelý“). AMA uvádí, že když zaměstnanec zvedne sluchátko, zapne se automatické nahrávání hovoru, jsou zaznamenávány všechny jeho přijaté i odeslané zprávy elektronickou poštou, stejně jako jsou zaznamenávány všechny operace jeho počítače. A když se zvedne, aby zašel na toaletu nebo si promluvil s kolegy, vše zaznamenávají videokamery. Pyramida zaměstnanecké špionáže se nevyhýbá ani střednímu a vyššímu managementu.

84% amerických zaměstnavatelů svým zaměstnancům veřejně oznamuje, že jsou takto sledováni. 16% tak činí tajně. Tato praxe je umožněna zákonem o elektronickém sledování zaměstnanců, který na počátku 90. let prošel americkým Senátem. Americký svaz občanských svobod (AMCLU – American Civil Liberty Union), organizace, která vznikla za počátku 20. let v době rozsáhlých krvavých represí FBI, namířených proti dělnickému a anarchistickému hnutí, prohlašuje, že celý zákon i veškeré sledování jsou ostře protiústavní. Eric Greenberg, ředitel AMA, španělskému listu El País sdělil, že sledovací technika je tak rozšířená kvůli tomu, že se její cena v posledních letech kvůli masové produkci podstatně snížila.

Údaje z České republiky nejsou k dispozici, protože tímto tématem se zatím nikdo nezabýval.

…

Známý britský spisovatel George Orwell, autor slavné anti-utopie „1984“, si ve svém románu představuje sice děsivé, ale v dnešní době již dlouho překonané metody pronikání státní moci do soukromí občanů. Dnes již není třeba oblétávat sídliště v helikoptérách a nahlížet lidem do oken. Nicméně Policie České republiky v rámci vyšetřování používá americké helikoptéry Bell s termovizním kamerovým systémem, které jsou schopny „nahlížet“ přes stěny bytů a určovat například počet a polohu osob uvnitř. Orwell si představoval, že televize je zároveň vysílačem i přijímačem, ale že se tomuto dohledu dá snadno vyhnout, když se přemístíte do mrtvého úhlu obrazovky. Echelonu a dalším systémem se vyhnout nedá.

Pokud předseda české vlády Miloš Zeman definuje pojem „informační společnost“ tak, že všichni budou mít doma připojení na Internet a budou jej umět ovládat, má v podstatě pravdu, ovšem s jednou malou výhradou. Pomocí Internetu budou ovládáni a sledováni sami jeho uživatelé.

Globální komunikační a informační síť, kterou oficiální místa velebí jako bránu k nové a dosud neslýchaní svobodě a především technologický základ nějaké blíže neurčené nové rovnosti, je prokazatelně využívána velmi výběrově. Spíše než branou, je štěrbinou v úzké zdi a stále méně a méně lidí dostává propustku k průchodu. Obrazně bychom mohli říci, že jediné, co dnes dělají počítačové systémy například pro třetí svět je, že přesněji zaznamenávají jeho úpadek.

Je však možné vůbec hovořit o pojmu „globální informační společnost“, když je například v USA na Internet připojeno 50% obyvatel a v asijské Barmě 0,01% obyvatel? (3)

Poznámky:

1) Podrobný článek o ECHELONu vyšel v časopise FSA „Svobodná Práce“ č. 16/léto 1999. Pro mnohé důvěryhodnější a nepolitický zdroj, který však poskytuje naprosto totožné informace – počítačový měsíčník CHIP, srpen 1999, Vlastimil Klíma „Velký bratr všechno slyší.“

2) MFDnes, 25.5. 1999

3) „Moc znamená odpovědnost,“ EKONOM 30/2000

Globální represe a (staro)nová role státu

„V kabaretu globalizace předvádí stát striptýz a na konci představení mu zbývá jen holá nezbytnost: jeho represivní moc. Když je jeho materiální základna zničena, jeho svrchovanost a nezávislost anulována a jeho politická třída potlačena, stává se národní stát pouhou bezpečnostní službou pro megaspolečnosti… Noví páni světa nemají potřebu přímo vládnout. Úkolem spravovat záležitosti jejich jménem jsou pověřeny národní vlády.“ (1)

Bojovat proti novým pánům světa neznamená vrhnout se do náruče těm starým.

Proces kapitalistické globalizace bývá často interpretován jako střet dvou protichůdných trendů a subjektů – nadnárodního kapitálu a národního státu. Mnoho kritiků globalizace si stěžuje na snižování pravomocí národního státu, pokládá tento vývoj za mimořádně negativní a uvádí, že národní stát – zejména v jeho sociálně-demokratické „sociální“ podobě - má historickou úlohu ochranu chudých a slabých – tj. pracujících a menšin – proti „silným“ – tj. ekonomické a politické elitě.

Tato koncepce však vychází z nepochopení procesu vzniku a základní role, kterou stát a princip státností hrají v dějinách. Stát vždy byl a stále je především institucí, zabezpečující ochranu toho, co by klasik anarchismu Petr Kropotkin nazval „organizovanou krádeží“ – tedy ochranu soukromého vlastnictví – tedy vykořisťování člověka člověkem. Státní moc byla vždy výrazem nadvlády určité společenské třídy nad jinou třídou. Státní moc ve své roli ovšem nebrání pouze zájmy megaspolečností, ale všech vlastníků.

Kromě toho jsou pravomoci státu oslabovány jen v jedné oblasti – hospodářské. V oblasti politické a zejména represivní, jsou státní pravomoci soustavně posilovány. Tento trend můžeme dobře ilustrovat na jednom příkladu.

Klasické levicové vlády (sociální demokraté a socialisté) kdysi vytvořily nebezpečnou iluzi o tom, že stát je subjekt, který má odlišné zájmy od kapitálu, který dokonce v jisté míře stojí v protikladu vůči kapitálu a není jen jeho „policajtem“. Po II. světové válce se tato iluze naplno projevila například v takzvaném skandinávském modelu západního sociálního státu. Politika „neoliberalismu“ však této iluzi učinila přítrž. Podívejme se nyní, jakou represivní legislativu například zavádí v Evropě sociálně-demokratické strany, které by podle některých polovičatých kritiků globalizace měly být nositeli pozitivního trendu obrany občanských a sociálních práv a svobod V OPOZICI vůči nadnárodním korporacím.

Nové represivní nástroje

Státy, které se integrují do NATO a Evropské Unie, začaly od počátku 90. let zavádět velmi podobný typ legislativy, jehož cílem je většinou preventivně vytvořit nástroje na potírání jakýchkoli organizovaných projevů odporu proti vládní politice a působení nadnárodních korporací.

První „vlaštovkou“ bylo Německo. V 80. letech, kdy stará generace RAF (Rote Armee Frakton – marxisticko/leninská městská guerilla), byla buď pozavírána nebo rozprášena, byl přijat § 129 trestního zákona. Jeho podstatou je tzv. zločinné spolčení. Jedná se o maximálně gumovou a přizpůsobitelnou skutkovou podstatu. Za „zločinné spolčení“ je možné de facto označit jakoukoli skupinu lidí, jakékoli minimálně tři lidi, kteří se ani nemuseli konkrétně dohodnout na něčem protizákonném, stačí když se jeden z nich zmínil o svém záměru, dva zbývající projevili souhlas, aktivně se nezapojili, ale neudali třetího.

§ 129 zahrnuje snadno manipulovatelné skutkové podstaty jako „přípravu“ nebo „podporu“ trestného činu. Rovněž tak „werbung“ pro nezákonné aktivity, pod což spadá například pochvalné vyjádření o té které „nezákonné“ akci nebo skupině například v denním tisku nebo jakémkoli médiu, případně na veřejnosti. Ustanovení o „werbung“ („reklamě“ nebo „vychvalování“) je přímým útokem na nejzákladnější svobodu projevu.

Podle § 129 byly a jsou v Německu stíhány desítky aktivistů antifašistických skupin, kteří se aktivně staví proti vzmáhající se vlně neofašistického násilí, propagandy a politického organizování. Z větších procesů jmenujme například proces vedený proti členům skupiny „Autonome Antifa“ z jihoněmeckého Gottingenu z roku 1998. Část z obžalovaných „zločinců“ byly například nezletilé děti z jedné místní základní školy, které na chodbě vyvěsily několik plakátů s antifašistickou tematikou. Jejich „zločinem“ bylo, že tyto plakáty vydala „zločinecká organizace“.

Ustanovení § 129 se dá směle přirovnat ke stavu, který v protektorátu Čechy a Morava panoval v době heydrichiády. Pověstné „schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora“ stálo život tisíce lidí s antifašistickým smýšlením i mnoho nevinných obětí, které byly někomu nepohodlné.

Ekvivalentem německého § 129 je nově zaváděný tzv. „Anti-terrorist Bill“ z Velké Británie. Ten zavádí ještě jednu novinku: občanskou povinnost pod hrozbou stejného druhu trestního stíhání a stejné trestní sazby UDAT každého, kdo překračuje ustanovení tohoto zákona.

Nemusíme ovšem chodit daleko. V České republice kromě politických paragrafů § 260 a 261, které umožňují stíhat všechny druhy odporu proti kapitalistické globalizaci, prošel v Parlamentu ČR do druhého čtení návrh zákona o „Propagaci komunismu a socialismu“. Tato represivní norma má obdoby možná jen v jihoamerických vojenských režimech a její ustanovení jsou doslova šokující: iniciativní skupina pravicových poslanců, v čele v poslanci Paynem, Žantovským a Bendou, požaduje de facto následující: prohlásit kapitalismus za jediný legitimní společenský systém a zakotvit trestnost propagace jakéhokoli jiného společenského systému. Termíny jako „komunismus“ a „socialismus“ jsou přitom základními termíny z politologického slovníku a nabývají konkrétního obsahu pouze v konkrétní ideologii jednotlivých politických proudů nebo stran. Bolševický „komunismus“ znamená krvavou diktaturou jedné politické strany, který při podrobnější analýze odpovídá termínu „státní kapitalismus“, naopak anarchistický komunismus znamená beztřídní svobodnou společnost, založenou na plné ekonomické a politické rovnosti jednotlivých členů, v jejímž rámci došlo ke zrušení státu a tedy systémovému zabránění vzniku jakékoli diktatury bolševického nebo jiného typu.

O pojmu „socialismus“ se dá diskutovat ještě více, neboť koneckonců vládnoucí Česká strana sociálně demokratická je sama členkou „Socialistické Internacionály“, sdružení různých sociálně-demokratických a socialistických stran, které jsou v současné době převážně v Evropě stranami vládními (Británie, Francie, Německo, Norsko, Švédsko, Itálie…)

Lidé mimo řád

Největší šanci objevit se v nových kapitalistických zákonech mají činy, kterých se s největší pravděpodobností dopouštějí lidé, pro které tento nový globální systém nemá místo – vydědění a utlačovaní. (2) Když někdo oloupí o bohatství celé společenské třídy nebo národy, říká se tomu „rozvoj volného obchodu“, když někdo připraví o prostředky k životu celé rodiny a komunity, říká se tomu „úsporná opatření“ nebo zkrátka „racionalizace“. Žádný z těchto skutků se nikdy nedostal na seznam kriminálních činů, zasluhujících trest.

Navíc, jak velmi brzy zjistí každý policejní útvar, zabývající se „závažným zločinem“, nezákonné skutky, spáchané na vrcholu mocenské pyramidy, je těžké oddělit od sítě každodenních, běžných firemních transakcí a finančních operací. Nedostatečně definované zločiny „na vrcholu“, je ohromně těžké zjistit. Dějí se uvnitř úzkého okruhu lidí, které spojuje vzájemná spoluvina, loajalita organizaci a kteří se dobře postarají o to, aby odhalili, umlčeli nebo eliminovali potenciální svědky, ochotné proti nim vypovídat. Zločiny, páchané velkými korporacemi se dostanou před soud a na oči veřejnosti pouze ve vzácných případech. Defraudanti a daňoví podvodníci mají oproti kapsářům a lupičům nekonečně větší možnosti dosáhnout mimosoudního vyrovnání.

V neposlední řadě si musíme uvědomit ohromnou výhodu, které se těší nová globální kapitalistická elita, když se dostane do konfliktu se strážci pořádku. Pořádek a řád, nebo jeho zbytky, jsou lokální a zákony volného trhu, kterými se šéfové korporací řídí, jsou nad-lokální. Je tu neustále možnost odvolat se na nějaké trans-lokální normy, jako například ustanovení Světové obchodní organizace (WTO) nebo chystané Multilaterální dohody o investicích (MAI – viz výše) a jakýkoli odpor prostě smést ze stolu prohlášením o „mimoekonomických bariérách“, kladených do cesty svobodnému obchodu.

Superstáty jako efektivnější prostředky kontroly

Navzdory tvrzení mnoha prognostiků i reformistů z „hnutí odporu“, stát nemá tendenci vymizet nebo znatelně zredukovat svoji roli. Stát rovněž nenabízí v posledním tažení přátelskou ruku těm, kteří se snaží bojovat proti kapitálu, zejména tomu globálnímu. Dnešní trend je možné charakterizovat jako postupnou integraci skupin států na tradičním jazykovém, politickém a měnovém základě. Příkladem budiž Evropská Unie. Všimněme si přitom, že tento trend je čistě utilitární, čistě účelový. EU nevznikla proto, aby překonala kulturní a jazykové bariéry mezi jednotlivými skupinami občanů. EU vznikala postupně již od 50. let z ES – Evropského společenství – primárně proto, aby liberalizovala a pokud bude třeba, tak i regulovala obchod a finanční toky v Evropě. Prvními dohodami ES byly dohody o společném trhu s uhlím ze začátku 50. let. Na formulování všech následných dohod se například významně podílel tzv. Evropský kulatý stůj průmyslníků (ERT – European Round Table), zájmové sdružení zaměstnavatelů.

Dalším důvodem byla nutnost politických elit z Evropy se sjednotit a pokusit hrát velmocenskou roli rovnocennou USA nebo Rusku. S tím souvisí i postupné vytváření jednotné evropské armády, měny, struktury civilní správy (několikastupňový systém tzv. NUTS – statistických jednotek) a koneckonců i vnitřních represivních složek – Europolu. Schengenský systém, jehož fungování si není možné představit jinde než na území politicky i ekonomicky víceméně stejnorodém, zajišťuje vnější civilní obranu „pevnosti Evropa“. Nově založený (1997) 50.000 francouzsko-německý sbor jednotek rychlé reakce je modelem budoucí sjednocené evropské armády, která předznamenává svoji podobou roli, jakou budou státní represivní síly hrát v 21. století.

Armády přestávají být armádami

Po zkušenostech z konce II. světové války a Studené války již supervelmoci nikdy nebudou válčit mezi sebou. Drží se v šachu nukleárními arzenály. Podstata konfliktů a vyhodnocení nových bezpečnostních rizik si vyžaduje přebudování armády od základů. Je konec tankovým divizím, je konec tisícům dělostřeleckých hlavní, je konec mentalitě generálů z II. světové války.

Největšími bezpečnostními riziky pro globální kapitalismus jsou nejrůznější hnutí odporu, poté „terorismus“, což je, odmyslíme-li si klasické asociace vousatých fanatiků v turbanech, technicky pouze nestandardně vedená válka mimo frontové linie za využití minimálních počtů bojovníků a vyspělých technologií a záškodnických způsobů vedení boje. Supervelmoci své elitní jednotky cvičí dnes nikoli pro frontální útoky na nepřátelské zákopy, ale pro konflikty tzv.. nízké intenzity – tedy jednotky rychlé reakce, těžce vyzbrojenou aeromobilní pěchotu. Tomu odpovídají i smlouvy o snižování počtu jaderných hlavic START-1,2. Budoucí ozbrojené konflikty mají podle analytiků NATO podobu tzv. „policejních akcí“. Zde můžeme použít současný příklad Čečenska, kde většinu bojových sil tvoří speciální jednotky Ministerstva vnitra (OMON a OSNAZ), nikoli armáda, jedná se tedy de facto o posílené jednotky, které bychom mohli nazvat vojenskou policií. Totožnou strukturu zásahových sil používal proti teroristické UCK například i Miloševičův jugoslávský režim v Kosovu. Poučení z konfliktů „nízké intenzity“ je jasné.

Vývoj ve vojenství se stále více soustředí ne na nové jaderné hlavice a rakety, ale na prudké zvýšení palebné síly a akceschopnosti jednotlivce. Jedním z nejvýznamnějších projektů armády USA i ozbrojených sil států EU (kromě nich ještě Izraele) je tzv. voják pro 21. století. Jedná se o postavu, kterou byste před několika lety označili za výplod fantazie autorů sci-fi. Kevlarová kombinéza po celém těle, neprůstřelná vesta nové generace, přilba s integrovaným průhledovým displejem, na těle počítač s bezdrátovým datovým rozhranním, v přilbě laserový značkovač, přístroj pro noční vidění a jednotný operační systém, který vojákovi na holografický displej promítá souřadnice cílů, na které on sám nemusí vůbec vidět nebo je objevit. Takový voják je vyzbrojen novou osobní zbraní typu OICW – kombinací granátometu s programovatelnými projektily a nové mimořádně přesné útočné pušky. Před deseti lety takovými zbraněmi v ceně okolo 500.000,- Kč za kus mávaly jen postavy z vědeckofantastických filmů. Dnes s nimi zacházejí armádní specialisté na zkušebních střelnicích. O programech OICW je již dnes možné dočíst se v odborném tisku.

Dalším trendem je tzv. digitalizace bojiště. Kdysi představovalo ve vojenství ohromnou výhodu rádiové spojení mezi jednotkami. Dnes se toto nespolehlivé spojení nahrazuje plně digitálním a počítačovým spojením na bázi jednotné bezdrátové datové komunikace. Armáda USA v létě 2000 na cvičišti ve Fort Benning uvádí do provozu první mechanizovanou divizi, která komunikuje plně „digitálně“, má nové vyspělé průzkumné systémy a v porovnání s klasickou armádou představuje výkonností skok o celou generaci kupředu.

Dochází ke stále větší profesionalizaci armády a její odtržení od řadových občanů. Vyžaduje si to jednak vysoká specializace a nástup digitálního válčiště a jednak politické úvahy. Není přeci možné, aby nový voják, který bude napůl policistou, byl ve své podstatě civilista, který se těší domů. Musí se jednat o profesionála, kterému je poskytnuta viditelně vyšší životní úroveň, než jakou se vyznačují ti, proti kterým zasahuje. V této souvislosti je zajímavé připomenout si, že v roce 1999 již nebyl nejvyšší průměrný plat v České republice jako tradičně v sektoru bankovnictví, ale u státních ozbrojených složek – překročil výši 17.000,- Kč měsíčně.

Pokud bylo v minulosti možné při velkých společenských konfliktech a pohybech počítat s tím, že řadoví vojáci základní služby se většinou postaví na stranu lidu, tato možnost v nové struktuře armády padá.

Poznámky:

1) „Sept pieces du puzzle neoliberal: la quatrieme guerre mondiale a commencé“, LeMonde Diplomatique, č. 4-5, srpen 1997, autorem citátu je Marcos, velitel Zapatovy armády národního osvobození, která v jihomexickém státě Chiapas bojuje za práva chudých indiánských rolníků.

2) Zygmunt Bauman, „Globalizace. Důsledky pro člověka,“ Mladá Fronta, Praha 1999

Nerudovská otázka: kam s nimi?

Zločinné důsledky globalizace kapitalismu nenechávají dnes chladnými již miliony lidí. Objevuje se mnoho kritiků, navrhujících nejrůznější metody řešení. Zasedání nadnárodních institucí jsou pravidelně, dosud bohužel neúspěšně, narušována masovými demonstracemi, na kterých se napříč politickým spektrem schází desítky tisíc lidí, kteří si uvědomují škodlivé jednání těchto institucí a přicházejí s nejrůznějšími návrhy a návody na změnu. Na ulicích Seattlu, Washingtonu a nyní i Prahy se pohybuje nejroztodivnější spektrum těch, kteří se sice shodnou na základní věci, že MMF, SB apod. jsou instituce způsobující rozsáhlé ekonomické, ekologické a sociální škody, ale jejich politika změny se velmi různí.

Obvykle se můžeme setkat se dvěma nebo třemi návody na změnu situace. Prvním z nich je návrh reformovat tyto instituce a nově vymezit jejich pravomoci.

Reforma

D. Korten, bývalý pracovník Americké agentury pro mezinárodní rozvoj (USAID), nyní jeden z předních kritiků nadnárodních institucí, uvozuje problém reformy Světové banky a podobných subjektů následujícími slovy: „Ti, kteří se pokoušejí reformovat banku, si nevšimli jedné základní věci. Organizace, jejíž podstatou je ještě více zvyšovat zahraniční zadluženost rozvojových zemí, nemůže mít při vytváření rovnoprávných a trvale udržitelných společností skutečně žádné místo… základní funkcí banky je poskytovat další mezinárodní půjčky rychleji, než ty staré budou splacené…“ (1)

Konkrétní formulace, jakým způsobem by se nadnárodní instituce měly reformovat, jsou při bližším pohledu jen souborem nekonkrétních frází a zbožných přání. Banka by se měla „více otevřít“, „být plně zodpovědná veřejnosti,“ „zapojit občany do rozhodování,“ banka by se měla „přeorientovat na financování těch projektů, které podporují spravedlivý rozvoj,“ banka by měla „zastavit současně probíhající programy SAP“, banka by měla „snížit svůj finanční rozpočet“ a banka by měla „oddlužit chudé země.“

Ano, toto všechno by „banka“ (stejně tak konglomerát institucí a dohod MMF/MAI/WTO…) teoreticky udělat mohla, ale nikdy to neudělá. Proč? Především si musíme uvědomit, kdo banku doopravdy vytvořil a kdo ji má dnes pod kontrolou. „Banka“ sama o sobě nic neudělá, banka musí dostat příkazy ve formě programové agendy, která se formuje na každoročních zasedáních vrcholných představitelů států skupiny G8. Banka tedy není polosamostatnou institucí, ale přísně úkolovanou a kontrolovanou institucí. Škodlivé dopady její činnosti (podle všech informací, které jsme podali o jednotlivých krajně neekonomických, neekologických a nelogických projektech), nejsou selháním banky, jsou její nejvlastnější náplní práce.

Věrohodnost „banky“ lze snadno zpochybnit i z dlouhodobého hlediska. Hlavní akcionář, který může vetovat všechna rozhodnutí, jsou Spojené státy – konkrétně jejich politická a ekonomická elita. USA mají teoreticky vydávat 0,7% na „pomoc“ rozvojovým zemím, ale vůbec tak nečiní a objem „pomoci“ je řádově nižší. USA dlouhodobě neplatí ani standardní příspěvky do OSN, všeobecně uznávané instituce a pravidelně se ocitají v nebezpečí ztráty hlasovacího práva.

Položme si ale následující otázku: co je cílem banky? Jaká je struktura projektů, které banka vnucuje zadluženým zemím? Cílem banky je pomocí roztáčející se spirály zahraničních dluhů k zemím skupiny G7 ekonomicky (a tj. i politicky) připoutat rozvojové země III. světa a udělat z nich lacinou surovinovou základnu. Tento cíl je dosahán pomocí programů strukturálního přizpůsobení (SAP), které ve všech případech měly naprosto totožné následky: prudké zvýšení vývozu nezpracovaných nerostných surovin a přírodních zdrojů a orientaci zemí na těžbu nerostů a vzácných dřev, pěstování technických monokultur (kakao, bavlna apod.) a rybolov. Takové ekonomiky, které prakticky postrádají jakýkoli zpracovatelský prvek, se podle nejzákladnějších ekonomických pouček nemohou proměnit v nic jiného, než ekonomické otroky zemí, v nichž dochází ke konečnému zpracování surovin a k vývoji nových výrobních a informačních technologií. Tedy zemí skupiny G7.

Ekonomická podstata působení MMF a podobných institucí je pevná a nereformovatelná. Zajišťuje ekonomický růst na Severu, z kterého drtivou většinou profituje pouze vládnoucí třída, díky stále ostřeji se rozevírajícím nůžkám mezi příjmy řadových zaměstnanců a manažerů a kapitalistů Zajišťuje další chod zpracovatelského průmyslu s vysokou computerizací a přidanou hodnotou, vyrábějícího nesmyslně velké a zbytečné objemy spotřebního zboží, které je vnucováno spotřebitelům systémem masové manipulace (reklama).

Jakým způsobem bychom chtěli například Světovou banku „více otevřít?“ O její agendě rozhodují vlády zemí skupiny G8. Z praxe víme, že v těchto zemích ve své podstatě neexistuje jakákoli možnost referenda nebo přímého rozhodování občanů, což je koneckonců nežádoucí v systému, založeném na zastupitelské vládě politické a ekonomické elity. Zkuste požadovat lidové hlasování o agendě MMF a SB! I když se vám tento naivní sen nakrásně podaří, počítejte s tím, že všechna strategická rozhodnutí se v MMF a SB činí 85% většinou a vláda Spojených států disponuje více než 18% hlasů.

Oddlužení chudých zemí – ano, stokrát ano. Tento krok je plně v možnostech mocenských elit států G7. Dovedete si představit, že se země G7 připraví o stabilní penězo- a surovino- vod, o stovky miliard dolarů z úroků? Proč? Kvůli smutným očím dětí, umírajících hlady nebo obětí pandemie AIDS? Čtyřdenní pražský sjezd MMF si vyžádal náklady ve výši 4 miliard korun. Za tuto sumu bylo možné nasytit několik set tisíc nebo rovnou celý milion hladovějících dětí a zachránit je před smrtí. Na tuto skutečnost upozorňují kritici MMF a SB již desítky let. Jaké se dočkali odpovědi? Žádné. Buď cynických frází a slibů o „chystaném oddlužení“, které je prakticky bezvýsledně slyšet již deset let nebo ještě cyničtějšího mlčení. Na loňské schůzce G7 padl konkrétné příslib odepsání jedné třetiny celkových dluhů – to jest 100 miliard dolarů. Generální tajemník OSN Kofi Anan ve své letošní kritice závěrů jednání G8 z japonské Okinawy hovořil o odepsání 15 miliard dolarů k dnešnímu dni, přičemž odpis se týká pouze 9 z celkem 40 uvažovaných zemí, neschopných splácet dluhy.

Celkový dluh chudých zemí vůči MMF a SB dosahuje výše 300 miliard dolarů. (2) Každoročně musí země Třetího světa splácet přibližně 160 miliard dolarů, z čehož činí 70 miliard úrok. Celkový objem „pomoci“ všem rozvojovým zemím činí 45 mld. dolarů. (3) Z výše uvedeného plyne, že žádná pomoc se ve skutečnosti nekoná. Rozměr této pomoci se navíc neustále zmenšuje. V roce 1990 činil objem této pomoci celých 60 miliard dolarů. (4)

Hovořili jsme i o tom, že odepsané dluhy by se mohly použít například na boj proti pandemii AIDS. Z výše zmíněné „pomoci“ Světová banka věnovala za posledních 10 let na boj proti AIDS pouze 400 milionů dolarů. V srpnu 2000 je nemocí AIDS nakaženo 25% obyvatel v ekonomicky aktivním věku v Africe. Tato astronomická disproporce je údajně projevem toho, že „boj proti AIDS staví Světová banka na jedno z předních míst své činnosti.“ Kritici SB dále poukazují na to, že banka každoročně věnuje tu samou částku na své (jak jsme ukázali, tak většinou naprosto nerentabilní) hydroenergetické a elektrifikační projekty. Pokud by tato částka byla poukázána například WHO – Světové zdravotnické organizaci, mohl by být boj proti AIDS nebo malárii mnohem účinnější.

Požadavky na „více spravedlivý rozvoj“ jsou rovněž pouhé morality, existující mimo čás a prostor, mimo zákonitosti fungování současného globálního kapitalistického systému. V třídní společnosti, která je rozdělená na vládce a ovládané, na vykořisťovatele a vykořisťované, není možné hovořit o jakémkoli druhu „spravedlivého rozvoje.“ I kdybychom zastavili programy SAP, je nad slunce jasnější, že dravé mocenské elity zemí III. světa, které většinou vládnou otevřeně autoritativní formou, by neměly žádný důvod investovat uvolněné miliardy do školství, zdravotnictví nebo trvale udržitelného zemědělství. Myslet si, že z diktátora a oligarchy se mávnutím kouzelného proutku stane lidumil jen proto, že má náhle v pokladně mnohem více peněz, je mírně řečeno nerealistické.

Podle seriózní analýzy je 48 států s celkem 2,1 miliardami světové populace možné označit za naprosto nesvobodné, tj. systémy, v nichž jsou lidská práva hrubě a systematicky porušována a zcela v nich chybí jakékoli demokratické instituce. Velkou většinou se jedná o nejzadluženější země. (5)

Na světě existuje celkem 192 států. Podle údajů nadace Freedom House – když přistoupíme na její značně nízká prokapitalistická kritéria – v 73 státech neexistuje jakýkoli volební mechanismus dosazování veřejných činitelů do jejich funkcí. Opět se většinou jedná o nejzadluženější země. (6)

Reforma MMF a SB je největší ze všech vyslovitelných utopií.

Zrušení

Dalším požadavkem, který nabývá mnoha variant, je zrušit MMF a podobné instituce. Jeho stoupenci se dělí do několika skupin, jejichž požadavky musíme chápat v kontextu jejich politických názorů a strategie.

První z nich je celá řada neoliberálů a zastánců maximálního volného trhu a liberalizace, kteří kritizují MMF za to, že není skutečně „kapitalistickou“ institucí a že volné tržní soutěži spíše brání, než aby ji podporoval, svoji údajně přemrštěnou regulací světové ekonomiky. Zrušení MMF v režii extrémních liberálů by znamenalo, že ve světě se naplno uplatní nejostřejší ustanovení dohod typu Multilateriální dohody o investicích (MAI), o jejíchž možných důsledcích jsme pojednali v samostatném bodě. Znamenalo by, že se již obrazně řečeno dolar stane vším a člověk a příroda ničím.

Druhou z nich je celé spektrum autoritářské levice – nejrůznější marxisticko-leninské, trockistické, stalinistické politické strany a sekty, aspirující na jejich založení. Právě tyto organizace usilují o své maximální mediální zviditelnění v průběhu protestů proti každoročním zasedáním MMF a SB. Proto nahlas křičí „Zrušit MMF“. Když se však zadíváme na jejich návod řešení, zjistíme, že se nejedná o žádnou alternativu. Návrhy bolševické levice se letos na jaře v Praze na jedné z jejích pouličních akcí zhmotnily do hesla, které stručně a výstižně charakterizuje, co chce: „Místo MMF – GLOBAL GOSPLAN.“ Bolševická alternativa předpokládá de facto pouhé přejmenování MMF. V jejím rámci má být v důsledku vytvořen celosvětový superstát, jehož úroveň centralizace je plně srovnatelná s prací MMF. Tento superstát by měl být nadán silnými regulačními a intervenčními pravomocemi. Krach direktivně řízené ekonomiky, postavené na základě represivního policejního státu bolševického typu, byl nejlépe ilustrován osudem Sovětského svazu a zemí RVHP. Volání krajní levice po zrušení MMF je při bližším prozkoumání pouze voláním po návratu do éry, která svoji neživotaschopnost a historickou zkorumpovanost prokázala nade vší pochybnost.

Východisko – strukturální změna společnosti – revoluční změna

Problémy, vyplývající z působení MMF, SB a podobných institucí, nejsou jen problémy působení jednotlivých mechanismů globálního kapitalismu. Jsou to staleté, ba přímo tisícileté problémy třídní společnosti, založené při bližší analýze na několika určujících zásadách. Jsou to problémy, založené na nerovnoměrném přístupu k výrobním prostředkům, distribuci a spotřebě zboží a služeb. Tato nerovnost je vrozená každému systému, založenému na státu a kapitálu, přičemž je jedno, jestli kapitál má pod svoji kontrolou množství soukromých subjektů nebo jeden velký vlastník – stát a jestli je stát omezen lokálními nebo národními hranicemi nebo jestli se jedná o mega-stát, produkt určitého integračního procesu.

MMF, SB a podobné instituce jsou dnes jedním z pilířů kapitalistického systému. Jejich zrušení znamená útok na kapitalismus jako takový a předznamenává nutnost nastolení jiného společenského uspořádání. Znamená nutnost postavit se na odpor na základě zásadně odlišných společenských hodnot, na základě pochopení toho, že člověk není jen lidský zdroj.

Poznámky:

1) „Whats Ahead for the World Bank“, rozhovor s D. Kortenem ve sborníku „Interviews on the Bank´s role in Promoting Sustainable Development“, vydala Nadace Charlese Stewarta Motta.

2) „Moc znamená odpovědnost“, EKONOM 30/2000.

3) „Základní informace o MMF a SB“, leták, FSA-MAP, Praha 2000

4) Co změní Praha 2000, James Wolfensohn tehdejší předseda MMF, projev v National Press Club ve Washingtonu 14. 3. 2000.

5) „Demokracie nebo čerpadla,“ EKONOM, 15/2000, údaje newyorské nadace „Freedom House“, monitorující politickou situaci ve světě.

6) tamtéž

Nutnost globálního odporu –

střet dvou koncepcí člověka a svobody

Historie vývoje společenských systémů v nám známém světě, se vždy v klíčových momentech mohla vydat několika cestami. Ve standardních učebnicích dějepisu se dozvídáme – a ozvěnou této cenzury dnes zní veškerý denní tisk – že postupně vůči feudalismu, ranému kapitalismu, buržoaznímu klasického kapitalismu atd. neexistovala žádná alternativa. Všechny oficiální výklady historie a filosofie dějin spočívají na jednom jediném autoritářském předpokladu: tvrzení, že společnost musí být vždy rozdělena na vládce a ovládané, na ty „schopnější“ a ty, co se musí přizpůsobit. Všechny oficiální výklady tvrdí, že hierarchická společnost je jedinou alternativou k primitivismu. V podstatě se jedná o rezignaci na pojetí člověka jako myslící soucitné a společenské bytosti. Jedná se o přitakání názoru, že člověk je pouze inteligentní zvíře s vyspělým přivlastňovacím instinktem. Svého vrcholu dochází oficiální pohled na dějiny a člověka v klasické liberální teorii sociálního darwinismu – souboru pouček, snažících se dokázat, že i lidská společnost je rozdělena na predátory a kořist, silnější a slabší skupiny a rasy. Jaká je ale skutečnost?

Zmíněná tvrzení jsou nejvlastnějším obsahem současného liberálního paradigmatu. Stovky ekonomů, politiků a sociologů nám dennodenně tvrdí, že lidskou přirozeností je tvrdá soutěž a soupeření, že solidarita, vzájemná pomoc a kooperace jsou „nelidské“ vlastnosti, odpovídající možná hmyzu, žijícímu ve společenstvech. Je však nutné poznamenat, že na rozdíl od specializovaných predátorů v procesu evoluce vždy přežívaly a rozvíjely se živočišné druhy, typické kooperací a spoluprací. Již základní studium antropologie a antropogeneze usvědčuje klasické i moderní liberály z nehorázné lži.

Nadvláda, vykořisťování, organizované násilí – to všechno nejsou vlastnosti, pocházející z lidské primární přirozenosti (biologická přirozenost), ale z jednoho, naneštěstí dominantního směru sekundární, sociální přirozenosti, formované po tisíciletí rozličnými formami soužití v hierarchické společnosti, která postupně nabyla formu státu.

Zvyky, později transformované v zákony, odrážejí způsoby života starých generací a formují myšlení a činy generací nových. Člověk sám o sobě nemůže být člověkem na pustém ostrově nebo v imaginárním světě liberálů, připomínajících síť zápasnických ringů, člověk je člověkem pouze v interakci a soužití s ostatními. Jinde, než v lidské společnosti se člověk nedostane přes svoji primární biologickou přirozenost, neobsáhne jazyk a pojmové myšlení a přestože stále patří k rodu Homo, stane se v pravém smyslu zvířetem.

Antropologická kritika liberalismu byla jedním z hlavních témat myšlení a práce řady významných myslitelů, například Darwina, který ve vývojové teorii uvádí, že konkurence je sice zásadní prvek ve vývoji druhů, ale nikoli jediný a soužití ve společenstvu je neméně důležité, nebo Petra Kropotkina, ruského anarchisty, který v dnes již legendární práci „Pospolitost - vzájemná pomoc“, objasnil kooperaci, nutnou k provádění změn a inovací, jako základní hnací sílu vývoje jakéhokoli společenstva a společnosti. Nedávné výzkumy britských přírodovědců například určily a klasifikovaly jednotné znaky infantility u živých bytostí, jako velké oči k poměru k tělu, neohrabanost a zavalité končetiny, které vyvolávají u všech vyšších organismů spontánní pocity ochrany, přátelství a mateřského pudu. Tato teorie uvádí, že zmíněný solidární pud je mnohem silnější, než pudy konkurence a soupeření.

Liberální definice člověka jako naprosto suverénní individuální bytosti, která má v duchu antické tradice „libertas“ svobodu ovládnout a zotročit všechno, nač dosáhne, což nazve svým vlastnictvím, je při jakémkoli podrobnějším zkoumání neudržitelná. Globalizovaný kapitalismus je ve své podstatě neomezenou projekcí tohoto přístupu. V dnešních podmínkách se ovšem moc těch nejprůbojnějších a nejagresivnějších „nadčlověků“ (358 globálních miliardářů a tisíce dalších), vymyká jakékoli kontrole a společenské zpětné vazbě.

Dějiny jsou podle oficiálního výkladu pouze procesem, jak odbourávat jakékoli překážky uskutečňování ambicí těchto nadlidí v údajně svobodném prostředí, nesvázaném tradicí, zvyky ani ohledy a zásadami rovnosti a trvale udržitelného života. Liberální pojem „svoboda“ je nedořečený termín, správně bychom měli říci „svoboda vlastnit“ nebo „svoboda ovládat,“ což je politologická kategorie, na kterou mají zcela jiný názor ti, kteří jsou vlastněni nebo ovládáni. Liberálové uvádí, že svoboda každého končí tam, kde začíná svoboda ostatních. Přeloženo do normální řeči – moje vlastnictví končí tam, kde začíná tvoje. O vlastnictví se však v rámci liberalismu vede neustálý boj všech proti všem. Kolik vlastnictví si urveš, tolik máš svobody, říkají liberálové.

Pojem svoboda je však možné definovat i jinak. Ruský revolucionář a anarchista Michail Bakunin zformuloval zásadu, že „člověk může být svobodný pouze ve společnosti stejně svobodných lidí.“ V této koncepci není svoboda výsadou, dobytým statkem, které získáváte násilím na úkor druhých, ale dialektickým vztahem jedince a společnosti. Svoboda se tak neustále přelévá a znovu definuje v sociálních vztazích, je neustále posuzována, měřena a nalézána s ohledem na to, aby se jí těšil každý člověk. Skutečná svoboda je totiž založená nikoli na možnosti agrese a přivlastnění, ale na možnosti volby. Tato koncepce svobody předpokládá rovnost všech lidí jako nutný předpoklad možnosti svobodných vztahů.

Tato definice svobody je sama o sobě důkazem, že k oficiálnímu liberálnímu pohledu existuje alternativa. Tato definice existovala již v pojmu „eleutheria“ v antickém filosofickém myšlení, nebo jako „freiheit“ ve starém kmenovém společenském životě Germánů. Je více než logické, že kterákoli vládnoucí třída v kterékoli historické době musela toto chápání pojmu „svoboda“ jako jednoho z ústředních pojmů, okolo něhož se točí lidské myšlení, důsledně potlačovat. Na jeho základě se totiž v historii postupně vytvářel a formuloval politický „protiproud“, ze kterého se zrodily se z něj nespočetné vzpoury proti hierarchii a třídní společnosti. Boj za „svobodu“, tak nejasně a okrajově zmiňovaný v učebnicích dějepisu, byl ve skutečnosti bojem za sociální, ekonomickou a politickou rovnost, bojem za zrušení všech privilegií, postavených na násilí a krádeži a nastavení nové „startovní čáry“, založení společnosti sobě rovných, protože jen v takové společnosti je možné uvažovat o naplnění pojmu „svoboda.“

Pokud se podrobně zadíváme na historický proces, můžeme již od antické doby vysledovat poměrně zřetelnou tradici anti-hierarchického a svobodného myšlení. Filosof Zenon z Eleje již v 5. stol př.n.l. ve svých úvahách dospěl k nutnosti odmítnout stát jako formu společenské organizace. Od 11. století se v Západní Evropě objevují náboženská hnutí (tehdy se jakékoli sociální hnutí musela vyjadřovat náboženskou terminologií) jako valdenští, kataři, bratři svobodného ducha a posléze nejrozvinutější z nich, husitské hnutí, se silným protistátním a komunitním a posléze svobodně-komunistickým podtextem a tendencemi. V anglické buržoazní revoluci se tento proud poprvé krystalizoval do politicky definovaných proudů – tzv. „levellers“ a „diggers“, kteří hlásali zásady, že půda patří všem a na světě není místo pro privilegia, povyšující jednoho člověka nad druhého. Ve Velké francouzské revoluci se radikálním revolucionářům, kteří se nespokojili s přenosem pravomocí od krále na parlament, začalo poprvé říkat „sansculotti“ a pak – původně myšleno jako urážka – „anarchisté.“

Po průmyslové revoluci explodoval vývoj dělnického hnutí a protesty proti „pánům“ začaly opouštět půdu náboženského výraziva a dostávaly nejdříve ekonomický a posléze i politický podtext a charakter. V Anglii postupně z hnutí rozbíječů strojů, „luddistů“, vzniklo první rozsáhlé moderní dělnické hnutí, které začalo pořádat stávky, organizovat chudé a utlačované a odpovídat na násilné prosazování třídních zájmů buržoazie kolektivní přímou akcí. Postupně však jednotlivé svazy a dělnické spolky narazily na geografické a fyzické meze své práce. Objevila se nutnost regionální, celostátní i mezinárodní koordinace.

Vedle klasického dělnického odborového hnutí se začala rozmáhat i široká síť navazujících vzdělávacích institucí, svépomocných spolků, svobodných škol apod.

Nejrozsáhlejší organizace, sjednocující tyto subjekty, Mezinárodní asociace pracujících (MAP), svazek dělnických odborových organizací, iniciativ a propagačních skupin, vznikla v poslední třetině 19. století z pohnutky, která se dnes jeví velmi moderně – a globálně. U její kolébky stála nutnost mezinárodní koordinace stávek a protestních akcí. Sociální anarchisté se již od počátku organizovali v MAP na základě přesvědčení o univerzálnosti a „globálnosti“ svých myšlenek a „globalizaci“ jakožto přirozeném dovršení vývoje a prosazování jakéhokoli společenského systému.

Kapitalismus je univerzální systém a úspěšný boj proti němu může mít lokální specifika, ale musí se vyznačovat odmítnutím třídní společnosti, odmítnutím státnosti.

Sociální anarchisté již od minulého století prosazují univerzální hodnoty, na kterých stojí velmi konkrétní alternativa, stojící v opozici vůči globálnímu kapitalismu. Jsou jimi úplná ekonomická a politická rovnost, spolupráce namísto konkurence, odmítnutí soukromého vlastnictví, vykořisťování člověka člověkem, federalismus – systém, v němž má každý člen společnosti jeden hlas a může se podílet na rozhodování o všech věcech, které se ho týkají apod.

Je přirozené, že lidé se sdružují za účelem dosažení svých cílů a prosazování svých zájmů. V okamžiku, kdy se společenský systém globalizuje a rozhodovací centra vládnoucí třídy již nejsou soustředěna na jedné ulici v hlavním městě v několika budovách klíčových ministerstev, vyvstává jako naprostá a logická nutnost mezinárodní a celosvětová koordinace a spolupráce všech, kteří se shodnou na konkrétním způsobu odporu proti kapitalistickému systému. Mezinárodní asociace pracujících, která přežila krvavé represe za I. a II. světové války, studenou válku i nástup represivního neoliberalismu v 90. letech 20. století, má nyní 16 členských sekcí na všech obydlených kontinentech a na jejím XXI. kongresu, který se bude konat ve španělské Granadě v prosinci roku 2000 budou vstupovat další 4 sekce, je organizací, která efektivně poskytuje prostor pro mezinárodní práci tohoto typu.

Konkrétním příkladem, který vám dá možnost poznat, jak MAP pracuje, je například nedávná kampaň na podporu kolektivu stávkujících ocelářů z amerického Duluthu, Minnesota. Nadnárodní společnost MEI Industries na začátku tohoto roku zamkla brány pro asi 150 dělníků, kteří požadovali lepší pracovní podmínky a pracovní smlouvy, které by jim zajistily sociální pojištění apod. Jejich boj ihned od počátku podpořila americká sekce Mezinárodní asociace pracujících, Workers Solidarity Alliance (WSA). Ta po čase zjistila, že v Itálii, kde existuje další členská sekce MAP – USI – Unione Sindacale Italia, se ve městě Mezzomerico nachází další továrna společnosti MEI. Delegát anarchistických odborářů z USA se rozjel do Itálie, kde se během několika dnů podařilo zorganizovat podpůrné akce a solidární výstražnou stávku na podporu dělníků z Duluth. Přestože obě města dělí několik tisíc kilometrů, bylo možné okamžitě pomocí anarchistické Internacionály navázat spolupráci a uspořádat protesty, které byly velmi účinné – minimálně zajistily, že případ dělníků z Duluth získal mimořádnou publicitu a dělníci nebyli vyhozeni na hodinu.

Nemáme v této brožurce prostor popisovat desítky dalších akcí, které měly zatím pouze sebeobranný charakter – podporovaly politické vězně, bránily nově vzniklé skupiny před politickou represí apod. To, co chceme říci, je to, že odpor proti globálnímu kapitalismu musí být rovněž globální. Znamená to komunikovat a spolupracovat na globální úrovni. Znamená to přestat pouze kritizovat a projevovat nespokojenost, ale aktivně se zapojit a začít klást odpor nejrůznějšími prostředky.

Závěry – stávající situace

- Mezinárodní instituce jako MMF a SB nejsou samostatné subjekty, ale jsou vlastněny a řízeny vládami a nadnárodním kapitálem ze zemí skupiny G8. Závisí ale rovněž i na podpoře zkorumpovaných elit z ostatních zemí, kterým poskytují půjčky.

- Jejich cílem není pomoci III. světu, ale naopak připoutat jej k vyspělým zemím prostřednictvím půjček, které technicky není možné splatit.

- MMF a SB tak zajišťují vyspělým kapitalistickým režimům levné zdroje surovin a levnou pracovní sílu a reálné peníze a hodnoty, vzniklé ze splácení úroků. MMF a SB proto nikdy nepodpořily prakticky nic jiného než projekty velkých přehrad, výstavby dolů na strategické suroviny, těžbu vzácných dřev a hromadné pěstování technických plodin pro trh.

- Globální finanční trh se vymkl jakékoli kontrole a pomocí fiktivních, neexistujících peněz ve formě akcií a dlužních úpisů hrozí naprosto rozvrátit světovou ekonomiku.

- Zostřená konkurence a nutnost snižovat výrobní náklady vyvolala postupně vznik obřích nadnárodních korporací, které jsou nejlepším zosobněním kapitalistického systému. Nadnárodní korporace jsou dnešními monopoly, představují vyústění nejvnitřnějších trendu kapitalismu – monopolismu – monopoly zajišťují nejmenší možnou konkurenci a nejvyšší možný zisk.

- Vládnoucí třída používá národní stát už pouze jako policistu pro tyto obří korporace.

- Národní státy mají tendenci se slučovat do superstátů. Důvodem je snazší možnost kontroly a manipulace

Závěry - základní body řešení

- Je nutné přestat pouze projevovat nespokojenost, ale začít se stavět na odpor, spojovat svoje síly s ostatními podobně smýšlejícími a organizovat se spolu s nimi.

- Základním problémem dneška není „globalizace“, ale kapitalismus jako takový.

- Jakékoli efektivní hnutí, které chce jít na kořen věci, musí být hnutím proti kapitalismu za jeho nahrazení jiným společenským systémem.

- Stát není nepřítelem kapitalistické globalizace, ale jednou z jejích výkonných složek. Je tedy protismyslné podporovat stát jako alternativu ke kapitalistické globalizaci.

- Požadovat oddlužení zemí III. světa je sice projev dobré vůle, ale oddlužení nebude nikdy realizováno. Představovalo by dlouhodobou ekonomickou sebevraždu mocenských elit zemí skupiny G8, které by přišly o laciné suroviny a astronomické částky za úroky z půjček. Nezanedbatelný by byl i pokles výroby a poskytování služeb v souvislosti i půjčkami.

- Korupci místních elit z III. světa a rozkrádání půjček rovněž nelze zastavit jednorázovými nesystémovými opatřeními. Představuje systémovou položku, předem kalkulované náklady. Korupce místních vládců zajišťuje, že budou i nadále žádat o nové půjčky a budou i nadále představovat surovinovou základnu pro mocenské elity země skupiny G8.